Podzimní koncert v Postoloprtech

Postoloprty … jo, tam jsem taky nebyl :o) Ale nebyl tam ani buštěhradský pěvecký sbor, koncertovali jsme tam poprvé. Ten „historický“ okamžik nastal v neděli 26. listopadu 2017 ve čtyři odpoledne v kině na náměstí. Prostor kina byl takový jaký bývá v malých městech – zastydlý reálný socialismus, ale mají aspoň něco. Nám – tedy zpěvákům a mně, který mluví – spíše vadí akustika, která nebyla nic moc. Prostě se to tím prostorem nenese. Cokoli řeknu, tak spadne hned z pódia a já skoro křičím, protože mám pocit, že vzadu mne nemohou slyšet. Říkávám tomu, že nemoderuji, ale vyhlašuji válku :o)
Lidí také nepřišlo moc, ale na to jsme docela zvyklí. Ale na druhou stranu to bylo dobré publikum, které reaguje. Diváci nejen tleskali (a to se pozná, že to není z povinnosti), ale i pískali (pochopitelně nadšením, ne, že by nás chtěli vypískat). Prostě fajn atmosféra, která vyvážila ostatní případné nedostatky. Program měl sice jakýsi název „podzimní“, ale byl to takový průřez různými žánry. Myslím, že to sbormistryně Eva dobře poskládala. Mně se to docela dobře podařilo pospojovat mluveným slovem.
Naším předskokanem byl jejich dětský pěvecký sbor „Blecha“ ze ZUŠ Postoloprty. Jejich sbormistryně byla mladá, hezká a živá, i když se jmenovala Suchá (Dana). Blechy byly holky, které zazpívaly tři písničky. Pak nastoupil Smíšený pěvecký sbor města Buštěhradu a nakonec se zpívaly ještě dvě písničky společně (tradiční Jede sedlák do mlejna a Tancuj, tancuj). Hezké „odrhovačky“, které ještě ve spojení s dětmi zabírají – lidem se to prostě líbí (ale mně taky, abyste si nemysleli). Nakonec ještě jeden místní činovník přes kulturu řekl něco, co udělalo dobře našim: že prý malé město Postoloprty závidí malému městu Buštěhrad takový skvělý sbor. Nejsem ani členem sboru, nejsem ani z Buštěhradu, ale stejně trochu toho „pelu“ na mne spadlo a já se cítil polichocen … a to navzdory tomu, že jsem ve svém proslovu ze skladatele Ebena udělal Erbena :o)
Add a comment...

Vaření

Dětství
Podle vyprávění babičky (když ještě žila), jsem se odmala rád ochomýtal v kuchyni a pozoroval ji při vaření. Dokonce mi prý udělala takové těsto, které se nelepilo (snad ze spařené mouky, jestli je to vůbec možné), a já měl malý kuchyňský váleček a na malém štokrleti těsto vyvaloval. Tam, kde už mohu zapojit svoji paměť si vybavuji zejména vůni cibulky, která právě přistála v hrnci s rozpáleným tukem, nebo chuť syrových játrových či drožďových knedlíčků, když jsem uždiboval. Slyším i zvuk vařečky, která se v babiččiných rukou míhá kolem dokola v zadělávací míse. Babička se prostě v kuchyni otáčet uměla, skvěle vařila i pekla. Tomu tedy říkám kuchařský vzor. Do dětství mohu zařadit ještě jednu vzpomínku. Byl jsem zrovna v osmé třídě, ze které se tehdy vystupovalo. Měli jsme se rozhodnout, kam půjdeme po základní škole. V televizi právě běžel seriál "Rozpaky kuchaře Svatopluka". Nevnímal jsem ani tak dějové zápletky, jako tu krásu vaření. Záběry do kuchyní, do hrnců, kastrolů a pekáčů s jídlem, pohled na ruce držící nůž a zručně krájející cibuli, či ochutnávání a servírování na talíř. Měl jsem tedy představu, že se vyučím kuchařem. Vzhledem k tomu, že jsem měl skoro pořád samé jedničky, tak si rodiče pochopitelně prosadili gympl. Ono totiž druhým přáním bylo stát se učitelem, což se mi nakonec splnilo.

pokračování někdy příště ...
Add a comment...

Hororový Erben a skvělá žákyně
V pátek 2. června jsem byl zase po nějaké době v divadle. Já chodím většinou jenom tehdy, když hrajou něco od mé milované spisovatelky Agathy Christie. To bývá zejména Past na myši, kterou už jsem v několika velkých divadlech viděl (a taky jeden amatérský soubor). Z toho, co jsem zatím napsal, už asi začíná být zřejmé, že na Agathě jsem tentokrát nebyl. A ono to vlastně nebylo ani žádné velké divadlo … vlastně divadélko … konkrétně Kladenské divadélko, které je naproti tomu velkému. Vidím, že se hned tak k tomu, co jsem předestřel na začátku, nedostanu. Proč? Protože učiním opět jednu odbočku. Budu vzpomínat ;-) To se člověku tak stává a se zvyšujícím se věkem to asi bude čím dál častější. Ona vzpomínka je zhruba 20 let stará. To jsem také v tomto divadélku účinkoval, jestli se tomu dá říkat účinkování. Hrál jsem ve dvou scénkách. Ale to bych tu nechtěl rozvádět. Mně se jedná spíše o to prostředí. Člověk někde není 20 let a po návratu do těch míst to nemůže poznat, ale tady to byl druhý extrém. Tady se ani po 20 letech nic nezměnilo. Stejně ponuré, stejně zaprášené, stejně zatuchlé, stejně syrové. Člověku se hned vybaví některé situace, někteří lidé. Nebylo to nemilé vzpomínání.
Už je myslím čas na to, abych se “vyžvejkl” ohledně toho, na čem jsem vlastně byl. Na představení “3 + 1 pro Erbena”. Premiéra hry, kterou předvedli amatérští herci a herečky (mládež vlastně) souboru Divadélka U Zvonu. A už mi zase naskakují vzpomínky na to, když tohle divadélko vedl v jeho začátcích (a vlastně také založil) Zdeněk Fous. Napsal jsem pro ně dokonce jednu pohádku, která se dočkala i realizace. Zpátky k pátečnímu Erbenovi ... byl jsem na tu premiéru pozván. Členkou souboru je totiž Pavla B., která je mojí žačkou (tohle slovo mi připadá hezčí než žákyně). Hrála naprosto skvěle. Je vidět, že hraní divadla je její velký koníček. V minulosti několikrát za sebou vyhrála recitační soutěž "Slánka". Pavla je šikovná ve škole téměř na všechno, výborně se učí, ale tady byla patrná ta láska k “prknům, co znamenají svět” :o) To pak člověk vůbec nelituje, že se na představení vypravil. Tak, jak postupně hráli zdramatizované tři básně Karla Jaromíra Erbena - konkrétně Vodníka (tam Pavla byla naprosto fantastickou onou dívkou, která pospíchá k jezeru), dále Polednici a nakonec Svatební košili - tak jsem si uvědomil, že Kytice je pěkně morbidní sbírka, téměř hororová. Ve Vodníku a Polednici (což jsou balady) to končí smrtí dítěte (no, řekněte, kde dneska něco končí takhle špatně), Svatební košile má sice dobrý konec, ale hlavní hrdinka má stejně namále. Když jsme něco z Kytice četli ve škole jako děti, nebo jako středoškoláci, tak jsem se nad tím tolik nezamýšlel, na mysl mi takové věci nepřišly, ale teď, s odstupem, člověk vidí i to, co předtím neviděl ...
Add a comment...

Výroční koncert v Buštěhradě
Smíšený pěvecký sbor města Buštěhradu slaví v letošním roce 40. výročí svého založení. A já, když už si mám přihřát svou polívčičku, tak "slavím" 10. výročí svého moderování právě s tímto pěveckým tělesem. Prvním moderováním, první spoluprací s nimi, byl výroční koncert, který se konal v restauraci "U Bečvářů".
Ten letošní se konal v buštěhradském zámku, v prostorách městského úřadu ve čtvrtek 8. června od sedmi večer. Kromě běžného povídání jsem zařazoval i nějaké informace z historie sboru. Tak například jako perličku jsem zmínil, že prvním konferenciérem byl Karel Veselý, který sice nebyl můj příbuzný, ale přesto je milé, že Sbor má "veselé moderátory".
Program sbormistryně Eva Gallatová sestavila nápaditě. Měl takové "okruhy" - duchovní zpěv, opera, lidovky, spirituály, příroda, ... Takže vlastně mohl Sbor ukázat, co všechno jsou schopni zazpívat. A zazpívali to opravdu hezky. Vím, nejsem hudebně nadaný, ale i z reakcí některých diváků jsem se dozvěděl, že na zpěvácích a zpěvačkách bylo vidět, že zpívají nějak více s chutí, tak nějak radostně. Že by dobrý duch Evy? Věřím tomu, že tato žena na ně má opravdu dobrý vliv.
Jako hosté vystoupil dětský pěvecký sbor ZŠ Hřebeč. Říkají si "Hříbátka" a jejich vedoucí je Anna Holeyšovská, která do Hřebče nastoupila po dlouholetém působení coby vychovatelka ve školní družině buštěhradské školy. Děti zazpívaly jednu písničku samostatně - "My jsme muzikanti" - a jednu společně se Sborem - "Jede sedlák do mlejna" - ta tradičně "boduje". Proto mezi diváky bylo i hodně rodičů, kteří po produkci dětí ale odcházeli. Dalšími hosty byli Lenka Musilová (flétna) a Jan Paulík (kytara), kteří zahráli jednu skladbu. Honza je můj spolužák ze základky. V tom roce 1977, kdy Sbor vznikl, jsme nastupovali do 1. třídy. Honza potom ještě doprovodil na kytaru malou Stelu Gallatovou, která zazpívala písničku "Mám boky jako skříň", která je známá v podání zpěvačky Ewy Farné. Žertovným a milým bodem byl zpěv Jardy Kotrouše "Že nevíte, panímámo", která má také u diváků i u členů Sboru (ač ji slyšeli mockrát) vždy úspěch.
Sál v zámku byl plný. Bylo tam také, bohužel, dost horko, protože slunce se opíralo do západních oken, takže musely být zatažené závěsy, které "skleníkový efekt" v místnosti ještě znásobily. Ale zdálo se, že to nikomu moc nevadí, nebo se přes to přenesl, protože zpíval nebo se díval rád. Publikum bylo tradičně výborné. Sice mám před takovým publikem více trémy, ale na druhou stranu jsou spontánní, reagují, smějí se mým drobným vtípkům. Mám tohle rád, co bych zastíral.
Aby tenhle "deníčkový" zápis byl kompletní, tak musím zmínit dva pány, kteří doprovázeli na klavír - Ondřej Urban a Petr Kratochvíl. Jednu skladbu si se Sborem zazpívala i paní starostka ing. Daniela Javorčeková, která byla na koncertu přítomná a vlastně ho svou kratičkou zdravicí zahajovala.
Add a comment...

Post has attachment
Rána, která miluji
Chodím ráno se psem každý den. Přesto jsou rána, která miluji ... třeba jako dneska ... po šesté hodině ranní už je vidět, obecní lampy dávno pohasly a vesnice je tichá ... no, tichá ... je slyšet zpěv ptáků, ve stromech šelestí kůra, protože po nich šplhá veverka. Slunce se dere nad obzor, ale je mlžný opar, přes který je vidět asi jako ve špatně větrané zakouřené putice. Na rozdíl od hospody je však krásný vzduch ... vlhký, trochu chladný.
Fotky z mobilu ilustrují (nejsou zrovna kvalitní, takže opravdu jenom ilustrují) naši cestu ... nejprve naší ulicí kolem dětského hřiště, pak do zadního konce Lidic a kolem domů směrem ke hřišti. Na zahrádkách je bezkonkurenčně krásně zelená tráva, na které se třpytí rosa (nebo pozůstatky nočního deště). Někde jsou úhledně upravené záhony a minipolíčka s právě rašící (budoucí) úrodou, jinde pozoruji, jak den ode dne roste a sílí salát ve skleníku.
Poté přejdeme ulici a znovu kolem domů ve východní části obce až do "Ořechovky" a kolem ní se vracíme domů. Cestou zpravidla potkáme další(ho) pejskaře a v naší ulici ještě podaruji piškotem pejska(-y) za plotem. Pak už přejdeme přes zahrádku a jsme doma.
Otevřu okno do obýváku, aby alespoň trochu toho krásného vzduchu ovonělo byt, ve kterém je ovšem po chvíli cítit čerstvá ranní káva ...
Já prostě některá rána miluji ...
PhotoPhotoPhotoPhotoPhoto
30.04.17
8 Photos - View album
Add a comment...

Post has attachment
Velikonoční koncert ve Zlonicích
V sobotu 22. dubna jsem moderoval koncert Smíšeného pěveckého sboru města Buštěhradu v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Zlonicích.
Je to krásný kostel. Z dálky je viditelný, stojí na uměle vytvořeném návrší, vevnitř je opravdu prostorný.
V kostelích se mi dobře mluví - mluvené slovo se hezky nese - což platilo i o zlonickém svatostánku. Lidé (tedy diváci) přišli, i když nebylo "narváno", jak bývá třeba ve Středoklukách.
Na konci vystoupení jsem dostal knížku, která mapuje významné stavby Františka Maxmiliána Kaňky - slavného barokního architekta, který také navrhoval kostel ve Zlonicích (z knihy jsem se dozvěděl, že i ten ve Středoklukách).
Koncert byl hezký (trochu samochvála :o)), ale líbilo se mi, že sbor byl docela početný, Eva Gallatová připravila vhodný program, který se sborem pečlivě nacvičila. V každoročně zpívané Velikonoční mši Pavla Proška nádherně zazpívala sopránové sólo Lenka Filová. Na elektronické varhany doprovázel Ondřej Urban, který měl i samostatné vystoupení přímo na kostelní varhany (Dvořákovo preludium a vlastní improvizaci). Zvuk tohoto nástroje je nepopsatelný, člověku hnedle běhá mráz po zádech.
Fotografie nejsou moc kvalitní (pouze z mobilu), mají spíše jenom ilustrovat, kde jsem byl :o)
PhotoPhotoPhotoPhoto
23.04.17
4 Photos - View album
Add a comment...
Wait while more posts are being loaded