Profile cover photo
Profile photo
Archiv PTP-VTNP
7 followers -
Svaz Pomocných technických praporů - Vojenské tábory nucených prací České republiky
Svaz Pomocných technických praporů - Vojenské tábory nucených prací České republiky

7 followers
About
Archiv's posts

Post is pinned.Post has attachment
Jak na prohlížení fotografií?

1. Vybrané album zobrazíte kliknutím na název alba.
2. Otevře se vám celá fotogalerie vybrané akce.
3. Kliknutí na kteroukoli fotku ji otevřete ve větším okně. Šipkami na klávesnici nebo ve spodní části pod fotografií prohlížíte další fotografie z alba.
4. Kliknutím na křížek v pravém horním rohu fotografie zavřete okno s fotografií a vrátíte se zpět do alba.
5. Kliknutím na šipku zpět (←) v prohlížeči (nebo na klávesu ← Backspace na klávesnici) se vrátíte zpět na úvodní stránku archivu PTP.

Zobrazení prezentace na celé obrazovce

1. Ve vybraném albu klikněte na libovolnou fotku, kterou chcete vidět ve větší velikosti.
2. Kliknutím na položku "Prezentace" nad fotografií fotku zobrazíte přes celé okno.
3. Kliknutím na tlačítko "Přehrát" spustíte prezentaci.
4. Prezentaci ukončíte zmáčknutím tlačítka (Esc) v levém horním rohu na klávesnici.

Další nápovědu naleznete na https://support.google.com/plus/topic/6023040?hl=cs&ref_topic=3049663
Photo

Post has attachment
Zemřel Václav Hanf,

patřil k dětem z vyhlazených Lidic.

Po dlouhé nemoci zemřel ve vojenské nemocnici v pražských Střešovicích Václav Hanf, jeden z dětských pamětníků vyhlazení Lidic za druhé světové války.

Dožil se 82 let.

Hanf po nacistické likvidaci Lidic v červnu 1942 zamířil ve svých osmi letech na převýchovu. Díky své sestře se spolu s ní dostal do německé rodiny jako Hans Joachim Strauss.
Jako "neposlušný a nezvladatelný" ale podle svých slov zbytek války strávil v různých výchovných zařízeních pro mládež. Tam byla do koncentračního tábora zavlečena řada lidických žen. Josefina Napravilová, která se po válce angažovala v pátrání po českých dětech, ho našla v Salcburku v prosinci 1945. Válku přežil on i obě jeho sestry.

Po válce se Hanf k nevoli komunistického režimu oženil s dívkou, která měla být jako dcera kulaka vystěhována do pohraničí. Nesměl pak podle svých vzpomínek pokračovat v poddůstojnické škole a byl zařazen k Pomocným technickým praporům.

Informaci České televize (ČT) v neděli potvrdil Památník Lidice.
Photo

Post has attachment
Pohřeb Mons. Václava Dvořáka - srpen 2008

Katedrála sv. Mikuláše a kostel sv. Matěje v Bechyni
30. 7. 2008 zemřel ve věku 86 let Mons. Václav Dvořák, čestný papežský prelát, kustos katedrální kapituly u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích a biskupský vikář. Poslední rozloučení proběhlo v sobotu 9. 8. 2008 v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích a poté v děkanském kostele sv. Matěje v Bechyni.

Post has attachment

Post has attachment
Josef Koukl se narodil 8.11.1926 v Brně. Mládí prožil v Břeclavi, kde byl jeho otec profesorem na gymnáziu. Vystudoval gymnázium v Brně, kde 1.7.1945 maturoval.

Od r. 1945 studoval v Praze teologickou fakultu, kterou absolvoval 31.5.1950, ale již 23.4.1950 byl vysvěcen na kněze u sv. Vojtěcha v Praze-Dejvicích. V červenci téhož roku odešel do Sokolova, kde působil jako kaplan. Vojenskou službu vykonával u PTP v rotě komárenského PTP, pracoval v těžkých podmínkách při výstavbě a rozšiřování letiště Tri Duby u Zvolena a několik měsíců i v Bánské Bystrici až do r. 1953. Po skončení vojny vystřídal v kněžské službě několik farností. Od 1.3.1954 působil jako pomocný kněz u sv. Víta, v srpnu 1954 byl administrátorem ve farnosti Stodůlky a od 15.10.1958 do roku 1970 působil jako kněz v Kladrubech u Stříbra.

Od 17.11.1970 místem jeho dalšího působení byly Litoměřice. Koukl se stal spirituálem zdejšího semináře. V březnu 1974 byl v Praze promován na doktora teologie a od září 1974 začal učit v Litoměřicích morální teologii na fakultě již jako profesor a stal se kanovníkem kapituly u Všech svatých v Praze na Hradě. Dne 26.7.1989 byl jmenován sídelním biskupem litoměřickým a 27.8. téhož roku v katedrále sv. Štěpána vysvěcen na biskupa. Každoročně celebroval mše svaté při Celostátních setkáních PTP ve Svaté Dobrotivé až do roku 2009. Pak pro zdravotní potíže jako litoměřický biskup odstoupil.

V noci z 21. na 22. května 2010 zemřel.

Post has attachment
Ing. František MOŽNÝ
(ani bohoslovec, ani kněz, jen aktivní laik)

Narozen: 23. 4. 1930 ve Slavkově u Brna, okres Vyškov

Služba v PTP: 32 měsíců (15. 4. 1951 – 25. 11. 1953)

Od roku 2000 zapojen do různých funkcí ve Svazu PTP-VTNP ČR

Do roku 2013: Člen delegace ČR v Mezinárodní konfederaci VTNP zemí střední a východní Evropy, člen Ústřední rady Svazu PTP-VTNP ČR a 1. Místopředseda Moravskoslezského svazu VTNP-PTP.

O své službě v PTP a po ní o dalším životě vypovídá:

V roce 1951 jsem byl odveden do armády s termínem nástupu na podzim. Jak jsem však byl překvapen, když jsem obdržel povolávací rozkaz k nástupu již na 15. dubna 1951 do Komárna. Tak to by mohli být ženisté – pomyslil jsem si bláhově. Pravdu – trpkou – jsme se dozvěděli až po ranním dojezdu několika vlaků na komárenské nádraží, kde už nás čekala nákladní auta a odvezla nás do pevnosti Komárno.
Tak začala moje „vojenská“ kariéra. Šlo to ráz na ráz. Rychle se ubytovat, převléci se do „mundůru“, švancparáda, k holiči, „dohola“. Velitelé nás velmi rychle vyvedli z omylu, že jsme u bojového útvaru. Nebudu používat výrazy, které k tomu použili, ty jsou popsány v literatuře faktu a mezi slušnými lidmi se takto nehovoří, zejména ne s budoucími „obránci vlasti“.
Po měsíci pořadového výcviku jsme složili přísahu (do té doby jsme nesměli na vycházku z kasáren), a tak jsme se stali nejlacinější pracovní silou, svázanou navíc vojenskými předpisy a zákony.

"Výsměch úmluvám o nucené práci v mezinárodních dokumentech, které již před druhou světovou válkou podepsalo Československo v Ženevě v roce 1930, výsměch platnému brannému zákonu (který žádná ustanovení o nucené práci, ani o odmítnutí výcviku ve zbrani z politických důvodů neznal), výsměch platné ústavě a ustanovení o lidských právech. KSČ přece může všechno!"

A teď pokračuji v popisu další anabáze v PTP. Po přísaze jsme se přes noc přesunuli z Komárna do nového sídla 61. Praporu PTP do Rumburka. Odtud jsem se, v rámci odloučených pracovišť, ocitl postupně ve Stříbrné Skalici na Sázavě, kde jsme dokončovali parkové úpravy a rybárnu na řece Sázavě pod pětipatrovou vilou v lese, postavenou pro tehdejšího ministra národní obrany generála Svobodu (moc si jí neužil, soudruzi jej, jako nepotřebného, zavřeli – jen sice nakrátko), dále v Praze na Vysoké škole válečné, kde jsme prováděli stavební práce – přestavbu uvnitř stávajících objektů, mezitím několik brigád v zemědělství, při návratu z jedné z nich, myslím někdy v říjnu 1951, jsme dokonce spatřili polární záři! Následoval přesun několika spolubojovníků na stavbu bytovek v Chrudimi a památný den nastal 10. 12. 1951 přesunem na důl Ludvík v Ostravě-Radvanicích, což bylo „konečným řešením“ mé otázky, jak by řekli „náckové“. Tam jsem zůstal až do radostného zakončení 25. 11. 1953.
Bohužel však není nic platné plakat nad rozlitým mlékem. Jako jeden z řadových členů PTP jsem se přihlásil do této organizace v Moravskoslezském svazu VTNP-PTP v Brně v roce 1991. V civilu jsem jako důchodce pracoval ještě 3 roky jako hlídač. Politicky jsem se v únoru 1990 zapojil do KDÚ-ČSL a v letech 1992-2000 jsem působil jako zastupitel městské části Brno-sever s cca 60.000 obyvateli, pracoval jsem v e finanční komisi. Od roku 2001 sloužím v našem Svazu bratřím a sestrám (vdovám) v různých funkcích až dosud. Do roku 2013 jsem byl členem delegace České republiky v Mezinárodní konfederaci VTNP zemí střední a východní Evropy (scházeli jsme se na společných zasedáním každý rok v jiné hostitelské zemi). Do MK patřila Česká republika, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Slovensko.
Po mnoho let jsem členem Ústřední rady Svazu PTP-VTNP ČR a členem zemského výboru Moravskoslezského svazu VTNP-PTP, jako 1. Místopředseda. Spolu se zakladatelem LUDVÍKOVCŮ, br. Janem Němečkem z Hradce Králové se podílím na řízení akcí moravské části LUDVÍKOVCŮ – spolu jsme organizovali v letech 2000 - 2009 řadu Mezinárodních setkání LUDVÍKOVCŮ včetně bratří ze Slovenska, střídavě v Hradci Králové a v Brně. S přibývajícím věkem a zdravotními potížemi jsme se dohodli pořádat mezinárodní setkávání vždy až po pěti letech , jinak je konáme ročně, podle zemí (v Čechách – v Hradci Králové, na Moravě – v Brně).
Naše dnešní práce v rámci celostátního Svazu spočívá především v organizaci členstva, pořádání celostátních akcí (eventuálně mezinárodních), péče o uplatnění rehabilitačních nároků členů, podpora v sociálních problémech, příp. poskytování příspěvku na lázeňskou léčbu z případné dotace ministerstva obrany. Nezaměnitelnou roli vykonávají naši členové a my s nimi, v účasti na besedách o PTP na školách, při jejich soutěžích, mezi důchodci a v rámci AČR, účastí na významných akcích, spolupráce s magistráty a radnicemi obcí i krajskými úřady i nevyššími zastupitelskými orgány – Poslaneckou sněmovnou a Senátem Parlamentu ČR, s Kanceláří prezidenta republiky, ministerstvem obrany ČR, Generálním štábem AČR, ministerstvem vnitra, ministerstvem práce a sociálních věcí, ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a ostatními občanskými sdruženími, včetně Konfederace politických vězňů.

Jak jde čas, tak náš počet postupně klesá. V rámci zemí střední a východní Evropy nás bylo v padesátých letech minulého století téměř 1 milion mužů. Z toho v bývalém Československu zhruba 70.000 mužů (ve 23 praporech PTP), což je už slušný armádní sbor.
Při obnovení činnosti Svazu bývalých příslušníků PTP se v roce 1990 přihlásilo za členy asi 15.000 mužů. Po odloučení Slovenska z federace v roce 1993 bylo nás v roce 2O11 v Čechách už necelé 3.000 a na Moravě asi 1.800. Ročně nás umírá zhruba 500 členů – mužů.
Co je však nejcennější, je naše neustálé, (i když z hlediska zdravotních potíží) už stále obtížnější, setkávání, viz např. Žofín 2008, 2010, nebo již XVII. Celostátních setkání na Libavé. Vojáky zajímá, co nás tak stmeluje a vyvolává takovou bratrskou atmosféru na těchto setkáních i po 60 letech.
Hodnotit náš přínos pro společnost budou moci až následující generace, ale především očekáváme ohodnocení od našeho Pána a Stvořitele, jemuž patří naše nekonečné děkování za každý den našeho života, který můžeme ještě prožít ve službě našim bližním.

Omnes ad maiorem Dei gloriam!

Z d a ř B ů h !
Photo

Post has attachment
Ing. Rostislav Sochorec (1931)

Vším možným jsem byl v tom božím světě, a co jsem dělal, to jsem dělal rád

• narozen 10. října 1931 ve Starém Městě u Uherského Hradiště
• otec, poslanec Národního shromáždění, zatčen v únoru 1948, ve vězení zemřel
• rodina stíhána
• pracoval jako zemědělský dělník na matčině hospodářství
• v letech 1952–1954 na vojně u PTP
• od roku 1954 v Hydrometeorologickém ústavu v Brně – technik podzemních a povrchových vod
• od roku 1960 v Hydrometeorologickém ústavu v Ostravě – hydrolog
• od roku 1990 ředitel pobočky ČHMÚ v Ostravě
• člen a IT pracovník Ústřední rady Svazu PTP – VTNP ČR
• v roce 2016 žil v Ostravě

Rostislav Sochorec se narodil 10. října 1931 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Otec Rostislav Sochorec starší vedl hospodářství na rodinném statku poblíž Moravského Žižkova u Břeclavi, kde rodina žila. Otec se aktivně angažoval v Československé straně lidové, za niž byl ve 30. letech členem zemského zastupitelstva v Brně. Byl také zemědělským inženýrem.

V roce 1952 byl Rostislav odveden na vojnu. Dne 1. září byl přidělen do Pomocných technických praporů v Rajhradě. Nejdříve byla jednotka odeslána na výcvik beze zbraně. Po výcviku byl pamětník převelen do PTP Olomouc. Po dobu vojenské docházky vystřídal celkem 5 útvarů PTP. „Jasně nám dávali najevo, že jsme nepřátelská třída a že můžeme být rádi, že nás naučí pracovat a žít jako spořádané lidi.“

V Olomouci se podílel na opravě kasáren. Poté byl odeslán na stavby garáží v Hodolanech. Následně Štěpánov u Olomouce, kde se slévárny měly přebudovat na letecké sklady. Nejdříve budovy zbourali a poté je na jejich místě museli zrekonstruovat na sklady. Zde si pamětníka k sobě vzal zednický mistr, který jej vyučil v oboru. Od této doby dělal zednické práce. Z tohoto místa ho převeleli na Libavou, přesněji do Luboměře pod Strážnou. Zde stavěli kravín. Na podzim roku 1953 jej zastihly politické prověrky vojáků s klasifikací E, což byli lidé politicky nespolehliví v PTP. Těmito prověrkami neprošel. „Ten hlavní důvod, na který se nejvíce při politických prověrkách hledělo, je třídní původ. Ten jsme nemohli změnit tím, že jsme byli na vojně. Takže já jsem patřil k těm, kteří neprošli. Spolu s jinými jsem byl převelen z Moravy ke komárenskému praporu PTP. Později jsem zjistil, že komárenský prapor byl doplněn všemi neprověřenými lidmi z Moravy a Čech.“

Kvůli kruté zimě byl následně převelen do ostravských dolů. Jeho prvním působištěm se stal Důl Michalka. Po měsíci se utrhla těžní věž na Trojici, kvůli čemuž byli přeřazeni na Důl Edvard Urx v Petřkovicích. Zde dělal pamětník opět zednické práce, například vyzdil šibík ze sedmého na osmé patro. Z Ostravy byl odvelen do kasáren zpět na Slovensko – do Hájníku. Ve Zvolenu stavěli novou moderní cihelnu, když 30. dubna 1954 přijelo nejvyšší vedení z Komárna. „Sdělili nám, že konečně jsme všichni prověřeni, ruší se klasifikace E, že jsme zcela spolehliví vojáci a že strana a vláda to ocení. 1. května, to byla neděle, nás vzali na vycházku do Harmaneckých jeskyní, dostali jsme dvojitý řízek atd. Ale v pondělí ráno jsme nastoupili do Zvolena a kopali jsme dál kanály tak, jak jsme je kopali předtím. Žádnou pušku jsme neviděli.“

Po dokončení prací ve Zvolenu byli přeloženi do Bánské Bystrice na sídliště Fončorda. Zde měl být Rostislav propuštěn z vojny, jelikož právě absolvoval povinných 24 měsíců. To se ale nestalo. „My jsme tam stavěli byty pro oficíry a dělali jsme tam pozemní komunikace. Tzn. štětování, válcování, chodníky, dláždění atd. Zde jsme zažili velkou událost – to bylo 1. září 1954. Ten den jsme měli jít domů, protože jsme byli 24 měsíců na vojně. Dostali jsme nástup a čekali, že budeme propuštěni. Místo toho nám oznámili, že jsme přidrženi k mimořádnému vojenskému cvičení. Rozkaz zněl, že pokračujeme dále. V nás to vřelo. Zaprvé už jsme byli jednou prověřeni, a přesto kopeme dál silnice a stavíme. Končíme vojnu a neřeknou nám, proč nám to prodlužují. Tak jsme napsali dopis ministrovi. Já jsem věděl a znal ty komunistické mašinerie. Že je třeba najít toho, kdo to vymyslel, zorganizoval, napsal a poslal. Tak jsem řekl: ‚Ty půjčíš stroj, ty seženeš papíry a jeden po druhém budete psát 10 slov.‘ A tento dopis se skládal z toho, jak to na naší světnici napsalo asi 15 lidí. Bylo to slušné, obraceli jsme se na ministra a poukazovali na to, že už jsme politicky spolehliví a skončila normální prezenční služba, což jsme všechno absolvovali. Samozřejmě, že z toho vznikl poprask. Ministr tam poslal OBZ, což byla vyslýchací policie u vojska. Když ale zjistili, že to napsali skutečně všichni, tudíž se to nedá na nikoho hodit, tak to došlo nějak doztracena.“

Až 29. listopadu 1954 byl pamětník poslán do civilu. Po ukončení vojenské služby obdržel svůj plat. Polovinu dostával každý měsíc, tu pamětník celou odesílal matce. Zbylá polovina byla ukládána na vázaný vklad. Při měnové reformě v roce 1953 se jim vklady vyměnily v poměru 1 : 50. Za dva a čtvrt roku na vojně si tak vydělal 2 350 korun.

Dne 17. února 1990 se konal druhý ustavující sjezd. Svaz se organizačně dělí na dva zemské svazy – Český a Moravskoslezský.3 Jako ředitel Hydrometeorologického ústavu se pamětník začal učit s výpočetní technikou a stal se odborníkem v oboru. Proto se následně ve Svazu PTP stal IT pracovníkem, kde je správcem databáze, evidence a dat. Do svazu pamětník vstoupil s tím, že naučí ostatní kolegy pracovat s počítačem a internetem. V současnosti Rostislav Sochorec zastává funkci předsedy oblastního výboru pro severní Moravu a Slezsko.4
. V roce 1999 odešel do důchodu. V letech 2002 a 2003 pracoval na ČHMÚ v Praze, s nímž stále externě spolupracuje. Byl také členem KDU-ČSL. Za tuto politickou stranu od roku 1994 pravidelně kandidoval do PS PČR. V Ostravě-Porubě byl členem zastupitelstva městského obvodu Poruba po 12 let, z toho 4 roky v obvodní radě. Od roku 2004 se věnuje dobrovolnickým neziskovým organizacím, jako je spolek Katolický lidový dům v Porubě, Český zahrádkářský svaz a Základní organizace Poruba. Je držitelem zlaté medaile Antonína Strnada, medaile Andrease Harlachera a medaile Ministerstva obrany České republiky. Jako pamětník 50. let se pravidelně účastní besed na středních školách a gymnáziích, kde žákům nejvyšších tříd dělá přednášky o 50. letech u nás a o svých zkušenostech ze života v rámci celostátního projektu Člověk v tísni
Photo

Post has attachment
Msgre. Josef Veselý (28. července 1929 Zlámanka u Kroměříže – 5. února 2010 Ostrava) byl český katolický kněz, básník, novinář, spisovatel a politický vězeň komunistického režimu.

Narození: 28. července 1929
Úmrtí: 5. února 2010 (ve věku 80 let)
Povolání: spisovatel a básník
Ocenění: Řád Tomáše Garrigua Masaryka (2009)

Život

Josef Veselý studoval od roku 1940 na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, v roce 1948 (po přestávce v letech 1942-1945 vynucené uzavřením školy okupačními orgány) maturoval a vstoupil do kněžského semináře v Olomouci. V roce 1950, po násilném zrušení semináře, strávil 3 roky u PTP. Po návratu z PTP pracoval v letech 1954–1961 jako technický pracovník v Oblastní galerii v Gottwaldově.

V roce 1961 byl zatčen pro členství ve Společenství Vladimíra Neuwirtha a 25. července téhož roku ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 13 let vězení. Dne 8. prosince 1962 jej ve Valdické věznici tajně vysvětil na kněze biskup Ján Chryzostom Korec.[1] Po propuštění v roce 1965 pracoval jako dělník, pak v letech 1968-1970 dokončil svá teologická studia v Litoměřicích. Jako kněz působil jako kaplan v Ludgeřovicích (1970-1971), administrátor v Budišově nad Budišovkou (1971-1981), administrátor v Opavě-Jaktaři (1981-1987) a od roku 1987 se stal farářem ve farnosti Panny Marie Opava a děkanem děkanátu Opava. Dne 5. února 1991 byl jmenován čestným papežským prelátem. Ve své pastorační činnosti se soustřeďoval zejména na nemocné, děti a rodiny. V roce 2005 odešel na odpočinek.

Během svého života získal mnoho různých ocenění. V roce 2001 obdržel za svůj dlouholetý duchovní a kulturní přínos Opavě Cenu Petra Bezruče. V roce 2005 mu pak ČBK udělila cenu za duchovní literární činnost. Dne 28. října 2009 byl Josefu Veselému propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. Protože ze zdravotních důvodů si nemohl vyznamenání v Praze převzít, bylo mu předáno prezidentem Václavem Klausem na ostravské radnici 1. února 2010. Několik dní po předání vyznamenání Mons. Josef Veselý 5. února 2010 zemřel. Byl také čestným kanovníkem Kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži.

Literární dílo

Josef Veselý publikoval řadu básní a textů, původně jako bibliofile a soukromé tisky. Knižně mu začaly vycházet až po roce 1989, kdy také začal přispívat do církevních periodik (např. časopis opavských farností Cesta).

Jeho nejvýznamnější publikovaná díla jsou kolekce básnických sbírek Kamínky do mozaiky (1992) a Znamení (1992, 2004) a výbory z básnického díla Civilizace lásky (1996) a Ve znamení slunce (1999).

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Veselý
Photo
Photo
01.12.16
2 Photos - View album

Post has attachment
Svazy sdružující bývalé ‚pétépáky‘ končí. Členové jsou již příliš staří

Svazy sdružující bývalé příslušníky Pomocných technických praporů, známé jako „pétépáci“, ukončí svou činnost. Důvodem je vysoký věk jejich členů. O rozpuštění organizace ke konci roku rozhodli delegáti Českého svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. Ke stejnému kroku se chystají i moravskoslezská organizace i sám Svaz Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací (Svaz PTP).

Svaz PTP byl založen už v květnu 1968, svou činnost ale ukončil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy téhož roku. Znovuobnoven byl v únoru 1990. Sdružuje muže, kteří byli v letech 1950 až 1954 jako politicky nespolehliví a režimu nepohodlní zařazeni v rámci československé armády do pomocných technických praporů (PTP). Ve svazu jsou zastoupeny i vdovy po „pétépácích“.

Organizace se zaměřovala na upozorňování na komunistické zločiny 50. let. Její členové jezdili mimo jiné na přednášky a v Brandýse nad Labem vybudovali muzeum, které historii PTP připomíná.

Delegáti dnešního sjezdu české pobočky svazu se shodli na tom, že jim už kvůli vysokému věku ubývají síly. Řadě z vedoucích představitelů je blízko 90 let. „Další organizovaná činnost je dost iluzorní. Nedovedu si představit, že bychom se tady ještě za tři roky mohli setkat. Možná jenom kdyby nás přivezli na vozíku,“ poznamenal předseda Svazu PTP Jan Decker. Vyzval proto delegáty, aby poslechli rozum a ne srdce a činnost svazu ukončili. Věří tomu, že jednotlivé kluby se budou dále scházet a členové se budou i nadále účastnit setkání s veřejností.

Český svaz PTP by měl skončit k letošnímu 31. prosinci. V říjnu pravděpodobně ke stejnému kroku přistoupí v Brně i moravskoslezský svaz PTP a v listopadu pak činnost skončí i Svaz PTP. Příští rok by se ještě členové českého svazu PTP chtěli sejít na tradiční každoroční akci v klášteře svaté Dobrotivé v Zaječově na Berounsku, kde sídlil 52. pomocný technický prapor.

Vedení Českého svazu PTP se podle svého předsedy Jiřího Růžičky dohodlo s Národním muzeem, že převezme expozici v Brandýse nad Labem o historii PTP a komunistických zločinech a bude ji dál provozovat. Společně zřídí nadační účet, na který svaz převede zbylé peníze v řádu statisíců korun. Budou určeny na chod muzea a na přednášky. Zmodernizované muzeum PTP by se mělo v brandýském zámku otevřít ještě během podzimu, řekl Decker ČTK.

Pomocnými technickými prapory prošly desítky tisíc lidí. Končili v nich vysokoškolští studenti, kteří nesouhlasili s komunismem, i jejich profesoři, zemědělci, kteří nechtěli vstupovat do družstev, či příslušníci šlechty. Fyzická práce v tvrdých podmínkách navíc s vojenským výcvikem, ideologickým působením a různými formami ponižování měla tyto lidi zdeptat a „převychovat“ v duchu potřeb komunistického režimu.

Podle Růžičky „pétépáky“ využívali i představitelé komunistické moci pro své soukromé účely. Například ministr obrany Alexej Čepička si tak nechal postavit vilu v Dobřichově. Pracovali na 621 pracovištích včetně 50 hlubinných dolů, poznamenal Růžička.

„Tehdejším vládcům totalitního systému po vzoru Sovětského svazu se nás nepodařilo zlomit na duchu a na těle těžkou prací a politickou převýchovou, i když před Stalinovou smrtí nám hrozil transport do gulagů bez možností návratu,“ řekl místopředseda moravskoslezského svazu PTP František Možný. Nyní Svaz PTP sdružuje asi 3000 "pétépáků“ a asi 1000 vdov po nich. Podle Možného ještě na počátku 90. let měl 16.000 členů.

Zdroj: http://www.lidovky.cz/svazy-sdruzujici-byvale-petepaky-ukonci-kvuli-veku-svou-cinnost-p94-/zpravy-domov.aspx?c=A160927_141331_ln_domov_sij
Photo

Post has attachment
Dojde ke zrušení "pétépáckých" svazů. Většina z jejich členů je už příliš stará.

Svazy sdružující bývalé příslušníky Pomocných technických praporů, známé jako "pétépáci", ukončí svou činnost. Důvodem je vysoký věk jejich členů. O rozpuštění organizace ke konci roku dnes rozhodli delegáti Českého svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. Ke stejnému kroku se chystají i moravskoslezská organizace i sám Svaz Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací (Svaz PTP).

Svaz PTP byl založen už v květnu 1968, svou činnost ale ukončil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy téhož roku. Znovuobnoven byl v únoru 1990. Sdružuje muže, kteří byli v letech 1950 až 1954 jako politicky nespolehliví a režimu nepohodlní zařazeni v rámci československé armády do pomocných technických praporů (PTP). Ve svazu jsou zastoupeny i vdovy po "pétépácích".

Organizace se zaměřovala na upozorňování na komunistické zločiny 50. let. Její členové jezdili mimo jiné na přednášky a v Brandýse nad Labem vybudovali muzeum, které historii PTP připomíná.

Delegáti dnešního sjezdu české pobočky svazu se shodli na tom, že jim už kvůli vysokému věku ubývají síly. Řadě z vedoucích představitelů je blízko 90 let. "Další organizovaná činnost je dost iluzorní. Nedovedu si představit, že bychom se tady ještě za tři roky mohli setkat. Možná jenom kdyby nás přivezli na vozíku," poznamenal předseda Svazu PTP Jan Decker. Vyzval proto delegáty, aby poslechli rozum a ne srdce a činnost svazu ukončili. Věří tomu, že jednotlivé kluby se budou dále scházet a členové se budou i nadále účastnit setkání s veřejností.

Český svaz PTP by měl skončit k letošnímu 31. prosinci. V říjnu pravděpodobně ke stejnému kroku přistoupí v Brně i moravskoslezský svaz PTP a v listopadu pak činnost skončí i Svaz PTP. Příští rok by se ještě členové českého svazu PTP chtěli sejít na tradiční každoroční akci v klášteře svaté Dobrotivé v Zaječově na Berounsku, kde sídlil 52. pomocný technický prapor.

Vedení Českého svazu PTP se podle svého předsedy Jiřího Růžičky dohodlo s Národním muzeem, že převezme expozici v Brandýse nad Labem o historii PTP a komunistických zločinech a bude ji dál provozovat. Společně zřídí nadační účet, na který svaz převede zbylé peníze v řádu statisíců korun. Budou určeny na chod muzea a na přednášky. Zmodernizované muzeum PTP by se mělo v brandýském zámku otevřít ještě během podzimu, řekl Decker ČTK.

Pomocnými technickými prapory prošly desítky tisíc lidí. Končili v nich vysokoškolští studenti, kteří nesouhlasili s komunismem, i jejich profesoři, zemědělci, kteří nechtěli vstupovat do družstev, či příslušníci šlechty. Fyzická práce v tvrdých podmínkách navíc s vojenským výcvikem, ideologickým působením a různými formami ponižování měla tyto lidi zdeptat a "převychovat" v duchu potřeb komunistického režimu.

Podle Růžičky "pétépáky" využívali i představitelé komunistické moci pro své soukromé účely. Například ministr obrany Alexej Čepička si tak nechal postavit vilu v Dobřichově. Pracovali na 621 pracovištích včetně 50 hlubinných dolů, poznamenal Růžička.

"Tehdejším vládcům totalitního systému po vzoru Sovětského svazu se nás nepodařilo zlomit na duchu a na těle těžkou prací a politickou převýchovou, i když před Stalinovou smrtí nám hrozil transport do gulagů bez možností návratu," řekl místopředseda moravskoslezského svazu PTP František Možný. Nyní Svaz PTP sdružuje asi 3000 "pétépáků" a asi 1000 vdov po nich. Podle Možného ještě na počátku 90. let měl 16.000 členů.
Wait while more posts are being loaded