Profile cover photo
Profile photo
Archiv PTP-VTNP
10 followers -
Svaz Pomocných technických praporů - Vojenské tábory nucených prací České republiky
Svaz Pomocných technických praporů - Vojenské tábory nucených prací České republiky

10 followers
About
Archiv PTP-VTNP's posts

Post is pinned.Post has attachment
Jak na prohlížení fotografií?

1. Vybrané album zobrazíte kliknutím na název alba.
2. Otevře se vám celá fotogalerie vybrané akce.
3. Kliknutí na kteroukoli fotku ji otevřete ve větším okně. Šipkami na klávesnici nebo ve spodní části pod fotografií prohlížíte další fotografie z alba.
4. Kliknutím na křížek v pravém horním rohu fotografie zavřete okno s fotografií a vrátíte se zpět do alba.
5. Kliknutím na šipku zpět (←) v prohlížeči (nebo na klávesu ← Backspace na klávesnici) se vrátíte zpět na úvodní stránku archivu PTP.

Zobrazení prezentace na celé obrazovce

1. Ve vybraném albu klikněte na libovolnou fotku, kterou chcete vidět ve větší velikosti.
2. Kliknutím na položku "Prezentace" nad fotografií fotku zobrazíte přes celé okno.
3. Kliknutím na tlačítko "Přehrát" spustíte prezentaci.
4. Prezentaci ukončíte zmáčknutím tlačítka (Esc) v levém horním rohu na klávesnici.

Další nápovědu naleznete na https://support.google.com/plus/topic/6023040?hl=cs&ref_topic=3049663
Photo

Post has attachment
Dne 27.4.2017 se uskutečnila za velké účasti v kostele Sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze mše svatá za naše bratry bývalé členy PTP, které Pán Bůh povolal na věčnost a za dlouholetého organizátora této akce, pétépáka P. Josefa Forbelského.

Mši svatou sloužil hlavní kaplan Armády ČR, plukovník Mgr. Jaroslav Knihal a P. dominikán Vinklárek

Po ukončení mše svaté se uskutečnilo již tradičně v sále kláštera setkání kněží a našich členů, kde předseda pražské oblasti PTP - VTNP br. Bláha odpověděl na otázky zůčastněných členům o dalším postupu naší činnosti.

Post has attachment
Ministr kultury Daniel Herman přijal v Nosickém paláci 6.února 2017 bývalé představitele Svazu PTP - VTNP ČR , br. JUDr. Jana Deckera a br. Jiřího Růžičku. Ministr kultury spolu s nimi hodnotil dosavadní spolupráci a probral s nimi též společné projekty v rámci Kultury připomínání.

V této souvislosti byla též diskutována výstava na zámku v Brandýse nad Labem, která byla původně zaměřena jen na Pomocné technické prapory a poté rozšířena na připomínky komunistických zločinů 50. let. V současné době členové PTP chtějí, aby v Brandýse nad Labem vzniklo studijní středisko pro výchovu studentů a mládeže, ale i učitelů. Hlavním cílem fungování střediska by bylo rozšíření a doplnění vědomostí o 50 letech, které v převážné většině i učitelé znají jen z učebnic.

V současné době projekt převzalo Národní muzeum, příspěvková organizace Ministerstva kultury, a společně se členy PTP pokračuje v diskusi o následném rozšíření a přizpůsobení expozice. Představitelé PTP předali Ministrovi Hermanovi Zlatý odznak Svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací.

Ministr Daniel Herman pravil : Nesmírně si vážím práce a činnosti příslušníků PTP, obdivuji jejich statečnost i to, že nikdy neohnuli páteř před komunistickou zvůlí.

Oceňuji oběti, které přinášeli za naši svobodu; proto pokládám činnost PTP za důležitou součást tohoto spektra boje za svobodu. Jejich ocenění je pro mne zavazující i do budoucna.

Připomínat zločiny komunismu je naší povinností.


Vojáci s lopatou, krumpáčem a sbíječkou – 3. díl

Přinášíme vám závěrečnou část textu historika Jiřího Bílka, který vyšel v čísle 4/2014 čtvrtletníku Historie a vojenství a je věnován 60. výročí zrušení posledních pomocných technických praporů. Tato část se soustřeďuje na otázku konkrétního pracovního nasazení vojáků a také na závěrečnou fázi existence PTP.

„Děvečky pro všechno“

Hlavním a jediným „bojovým úkolem“ PTP i TP byla pracovní činnost. Vyznačovala se značnou různorodostí a velmi rozdílné byly také podmínky, v nichž probíhala. V zásadě ji lze rozdělit na dva hlavní druhy. Prvním byla tzv. práce v režii vojenské správy neboli činnost ve vojenských výcvikových táborech (prostorech), obvykle v podřízenosti velitelství ženijního vojska. Podílel se na ní jen velmi malý počet vojáků PTP, jejichž ubytovací, stravovací, hygienické i další podmínky byly obvykle jen provizorní a patřily k těm nejhorším, navíc ve VVT byli dokonale izolováni.

Jejich materiální i další potřeby plně zajišťovala vojenská správa, vojáci nedostávali kromě služného a někdy i příplatků za ztížené pracovní podmínky žádnou jinou odměnu nebo mzdu. Vykonávali nejtěžší zemní i další práce a ženijní jednotky, k nimž byli přiděleni, je často využívaly jako „děvečky pro všechno“, tj. přenesly na ně veškerou „nevojenskou“ činnost. Část „pétépáků“ využívaly také Vojenské lesy a statky ke kácení stromů, jejich stahování a dalším pracím.
Naprostá většina PTP i TP byla nasazena jako výpomoc u vojenských stavebních i dalších podniků nebo v hlubinných a povrchových dolech. Jednodušší byla situace u těžkých praporů v tom, že zůstávaly organickými jednotkami, měly zpravidla jedno pracoviště (důl) a také velení v místě nasazení, což do jisté míry snižovalo možnosti svévole nižších velitelů a jejich přílišnou vstřícnost k požadavkům zaměstnavatele. Současně ale vládl v místě ubytování (obvykle táborech obehnaných zdí) vojenský režim, tj. konaly se výcvik a nástupy, vykonávala strážní služba, na pracoviště i zpět se chodilo v sevřeném útvaru, na bráně byla stálá dozorčí služba pouštějící ven jen vojáky s vycházkou a kontrolující jejich návrat apod. Plusem bylo většinou lepší ubytování, stravování i hygienické podmínky či možnost lékařské péče v praporní ošetřovně nebo v závodní ordinaci. Toto zabezpečení spolu s pracovním oděvem, pomůckami a nástroji zajišťoval zaměstnavatel, který si vynaložené prostředky strhával z mezd vojáků vyplácených vojenské správě.

Doly a stavby
Z počátku byli „pétépáci“ po krátkém školení věnovaném především bezpečnosti práce hned druhý nebo třetí den po nástupu k jednotce přidělováni jako tzv. folovači k havířům, neboli dělali jim pomocníka nakládajícího ručně vyrubané uhlí do vozíků. Pro mladé chlapce, kteří drželi velkou lopatu poprvé v ruce, bylo prakticky nemožné ihned plnit normy (šlo o zhruba 2 až 3 tuny naloženého uhlí za směnu), proto si na ně horníci zainteresovaní na výkonech stěžovali. Pomocník musel nakládat uhlí i po směně a vyfárat mohl až poté, co splnil plán nebo normu. Také v období závodních dovolených nebo vysoké nemocnosti horníků museli vojáci nastupovat na mimořádné či prodloužené směny trvající 10 až 16 hodin. Po zapracování vytvářeli vojáci vlastní kolektivy vedené buď zkušenými havíři, nebo instruktory z řad vojáků-horníků, které obvykle dosahovaly lepších výsledků než civilní kolektivy, což opět zavdávalo příčinu k ne právě přátelskému vztahu horníků k vojenským pracovníkům. Vojáci byli také nasazováni na nejtěžší a nejnebezpečnější pracoviště, fárali i do těch největších hloubek. Bylo to opravdu kruté k mladým i starším mužům, kteří v dolech strávili většinou víc než jen dva roky základní služby.
Lehké prapory byly až na výjimky nasazeny ve vojenském stavebnictví a také jejich ubytování, stravování apod. zajišťoval zaměstnavatel, obvykle pomocí různých provizorií. Zatímco velitelství zůstávalo v posádce vzdálené i stovky kilometrů, u podniků i na jednotlivých pracovištích byly nasazeny jednotky v síle čety nebo družstva (ale i dvou nebo pěti vojáků), výjimečně i roty. Záleželo na nižších velitelích, jaké ubytovací, stravovací, pracovní a další podmínky budou jejich nadřízení mít. Stavební podniky pohlížely na „politicky nespolehlivé“ jako na levnou a v podstatě bezprávnou pracovní sílu, nasazovaly je na čtrnácti i šestnáctihodinové směny, dávaly jim ty nejpodřadnější, nejtěžší a nejnebezpečnější práce. Vyskytly se dokonce případy, kdy civilní pracovníci přestali po příchodu vojáků pracovat s tím, že „ti lumpové musí plnit plán i za ně“. Později po zaškolení vykonávali vojáci pod vedením mistrů nebo instruktorů i odborné práce jako zdění, omítání, obklady apod.
Podmínky na jednotlivých pracovištích se lišily někdy i dost výrazně, ale jen málokde je bylo možné označit za dobré. Velitelé ztráceli přehled, kde všude jejich podřízení pracují, velmi časté byly mimořádné směny v době osobního volna, obvykle v sobotu odpoledne a v neděli, kdy vojáci vykládali železniční vozy s cementem a dalším stavebním materiálem, aby se od pondělí mohlo pracovat.
Vojáci lehkých PTP byli také dáváni k dispozici civilním podnikům a pomáhali rovněž v zemědělství. Někteří prošli mnoha různými pracovišti a pracemi, jiní strávili svou službu u PTP na jednom místě. Díky jejich dřině vyrostl nejen bezpočet kasáren, skladů, letišť a dalších vojenských objektů „od Šumavy k Tatrám“, ale také vojenské nemocnice a vojenská rekreační zařízení a především celá sídliště bytů pro vojáky z povolání i občany v Praze, Hradci Králové, Českých Budějovicích, Plzni, Brně, Olomouci, Bratislavě, Banské Bystrici, Košicích i dalších městech včetně občanské vybavenosti. Stavěli rovněž velké investiční celky v Přelouči, Martině, Kružberku, Hronseku i jinde, budovali železniční tratě, silnice a mosty, kopali studny, pracovali v kamenolomech i při těžbě písku.

Mzdy a výplata peněz
Za svou práci dostávali vojáci těžkých i lehkých praporů mzdu, která byla vyplácena podniky na účet vojenské správy. Ta z ní srážela zákonné částky (pojištění, daň) a tzv. režijní položku, která u PTP činila 90 Kčs denně pro vojáky klasifikace E a 50 Kčs pro ostatní; sloužila k úhradě výdajů na ubytování, vystrojení, stravování a další náležitosti vojáka (podle Branného zákona vše měla armáda poskytnout bezplatně) a dokonce se z ní hradilo i služné vojáků. Po odečtení vyživovacích příspěvků pro rodinné příslušníky a dalších případných srážek byl zbytek rozdělen na dvě poloviny, z nichž jedna byla uložena na vkladní knížku vedenou na jméno vojáka u Státní spořitelny, druhá byla spolu se služným a dalšími náležitosti vyplacena v hotovosti. Vkladní knížka byla uložena u velitele nebo staršiny jednotky a voják bez jejich souhlasu nemohl s vkladem disponovat.
Výplata mzdy však byla vázána na splnění určitých podmínek, především na splnění či přesněji překročení plánu: u lehkých PTP na 120 procent (u tzv. kulackých dokonce na 130 procent), u těžkých PTP pod zemí na 90 a na povrchu na 100 procent. Při práci v časové mzdě musely lehké PTP plnit výkonové normy na 150 procent a těžké na 100. I když byly tyto podmínky splněny, neměl na výplatu mzdy nárok ten voják, který se provinil proti vojenské kázni, což se dalo snadno zneužít – a také zneužívalo, protože z takto ušetřených peněz byly vypláceny odměny pro velitele.
Mzdy „pétépáků“ byly značně odlišné. Podle údajů dochovaných pouze pro rok 1952 činila průměrná měsíční mzda vyplacená v hotovosti u lehkých PTP 784 Kčs (stejná částka byla uložena na vkladní knížku), u těžkých praporů 2440 Kčs. Většina vojáků však na průměr nedosáhla, protože ho zvyšovali ti, kteří měli nadprůměrnou mzdu – u lehkých PTP byla nejvyšší měsíční mzda 16 500 Kčs, u těžkých 40 000 Kčs. I ty nejvyšší částky na vkladních knížkách však znehodnotila měnová reforma v červnu 1953, kdy byly vklady „pétépáků“ přepočítány tím nejméně výhodným poměrem 30–50:1.

Soumrak a konec „pétépáků“
Po vytvoření tří těžkých technických praporů k 1. červenci 1953 dosáhly vojenské pracovní jednotky svého početního vrcholu – ve 20 PTP (14 lehkých a 6 těžkých) a 9 TP (6 lehkých a 3 těžké) sloužilo téměř 35 000 mužů, z nichž okolo 15 000 mělo klasifikaci E. Šlo o obrovský rezervoár pracovních sil, které „mohou být nasazovány kdykoliv a kdekoliv“, jak přiznávalo velení armády.
Armáda (ale také národní hospodářství) nechtěly o tyto většinou už dobře zapracované horníky, stavaře i další řemeslníky přijít, a proto ve chvíli, kdy bylo vzhledem k částečně změněným podmínkám po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda zřejmé, že jejich kárný charakter je nadále neudržitelný, hledalo způsob, jak tyto jednotky jako pracovní dál zachovat a udržet i zisk, který vojenské správě přinášely. K výstavbě nových PTP a doplňování stávajících nebyl k dispozici dostatek „politicky nespolehlivých“, ať již branců či vojáků v záloze. Proto bylo rozhodnuto soustředit „éčkaře“, které bude třeba nadále izolovat, v několika málo PTP a ostatní pomocné technické prapory přeměnit na technické.
Reorganizace byla připravena k 1. listopadu 1953 a předcházela ji velká prověrka „výsledků převýchovy“ – ti „převychovaní“, kteří odsloužili nejméně 24 měsíců základní služby, byli propuštěni do civilu, obvykle s podmínkou podepsání závazku pracovat po dobu několika let v hornictví nebo stavebnictví. Zbývající „éčkaři“ byli z větší části zařazeni do zbývajících PTP, někteří zůstali ve svých původních praporech reorganizovaných na technické. Ke stejnému datu bylo sedm lehkých PTP (51, 53., 59., 60., 61., 64. a 66.) a tři těžké (II., VI. a V.) přejmenováno na technické, 5. a 6. TP byly předány do podřízenosti velitelství ženijního vojska. Na konci roku 1953 tak existovalo už jen 10 PTP (7 lehkých a 3 těžké) a 17 TP (11 lehkých a 6 těžkých), početní stav jednotek se nezměnil.
Nastoupený trend pokračoval – k 1. lednu 1954 byly zrušeny 54. a 62. PTP a k 1. březnu došlo k celkové reorganizaci vojenských pracovních jednotek: 52., 13. a 14. PTP byly přeměněny na technické, 63. PTP byl zrušen a stavební vojenské pracovní jednotky byly podřízeny velitelstvím tří pracovních skupin s velitelstvími v Praze, Dvoře Šternberku a Rajhradě, báňské řídila 55. technická skupina v Orlové. Dva prapory (7. TP a 57. PTP) podléhaly přímo VVPJ. Od března 1954 tvořilo vojenské pracovní jednotky celkem 23 praporů: 14 lehkých (z toho 3 PTP) a 9 těžkých (z toho 1 PTP). Sloužilo v nich okolo 30 000 mužů, klasifikaci E měly necelé 3 000 z nich.
Po rozhodnutí Politického sekretariátu ÚV KSČ z 26. dubna 1954 o zrušení klasifikace E a výjimečných vojenských cvičení byly k 1. květnu poslední čtyři PTP reorganizovány na technické. V té době měly 57., 65., 67. a 68. PTP zhruba 4 000 mužů, z nichž 2 700 bylo „politicky nespolehlivých“; asi tisíc z nich představovali muži povolaní na výjimečné cvičení. Všichni, kteří měli odslouženo nejméně 24 měsíců základní služby spolu s vojáky na výjimečném cvičení, byli v průběhu června a července propuštěni do zálohy, velká část po nátlaku a výhrůžkách, že na vojně jinak zůstanou dál, podepsala závazky k práci v hornictví a stavebnictví. Většina odsloužila více než dva roky základní služby, někteří bezmála čtyři, muži na výjimečném cvičení i dva.
Jejich další osudy byly značně odlišné – menší část neměla v civilním životě problémy a někteří dokonce dostudovali a zastávali vedoucí místa, většina ale zůstala dál „nespolehlivá“ a byla po nějakou dobu sledována. Jejich „Kainovo znamení“ však ani potom nezmizelo, ale připomnělo se pokaždé, když mohli získat vedoucí místo nebo lepší zaměstnání, či ve chvíli, kdy děti chtěly jít na studia. Setkávali se dál s nedůvěrou i různými obstrukcemi, ústrky a šikanováním.
Vojenské pracovní jednotky byly přejmenovány na vojenské technické jednotky, které dál pracovaly v dolech, ve stavebnictví i na dalších místech a byly i nadále používány k perzekuci tzv. kádrově závadných. Hlavním i jediným „bojovým úkolem“ pro ně zůstala práce. Jejich příslušníkům se dál říkalo „pétépáci“ a toto pojmenování přežilo až do konce osmdesátých let jako označení pro všechny vojáky, kteří vykonávali pracovní činnost – ať již v rámci výcviku (silniční a železniční vojsko), nebo formou brigád, např. při sezonních pracích v zemědělství. Proto se můžeme setkat s tvrzeními, že někdo sloužil u „pétépáků“ i desetiletí potom, co PTP přestaly existovat. Svým způsobem má pravdu a současně se naprosto mýlí…

Některé mýty o PTP
Číslování perzekučních jednotek v zemích sovětského bloku na sebe navazovalo. To ukazuje, že jejich výstavba byla řízena z Moskvy.
Není to pravda. Číslování jednotek na sebe nenavazovalo, a ačkoliv jejich vznik vycházel ze vzoru obdobných jednotek v Rudé armádě, z Moskvy řízen nebyl. U nás dostaly první PTP čísla 51-54 proto, že se kalkulovalo s možností vytvořit z nich zvláštní ženijní pluk 5. Pak už se v číslování pokračovalo.

Počítalo se s tím, že PTP budou nasazeny na Sibiři. Velitelé tím často vyhrožovali.
Není to pravda. S nasazením PTP mimo území státu se nepočítalo ani v případě války, protože by převzaly řadu ekonomických úkolů v týlu. V míru by se zase bez nich těžba uhlí i stavebnictví zhroutily. Velitelé vyhrožovali i dalšími věcmi, které nebyly pravdivé.

Pojmenování „černí baroni“ vzniklo podle barvy výložek vojáků.
Není to pravda. Černé nárameníky mělo také ženijní vojsko, navíc od 1. května 1951 byla pro PTP i TP určena jako barva nárameníků pro služební a pracovní stejnokroje zelená. Černé nárameníky zůstaly jen u vycházkových uniforem, ale stejnou barvu měli rovněž příslušníci ženijního vojska.

Pojmenování „černí baroni“ vzniklo na základě toho, že vojáci těžkých PTP měli vysoké mzdy a mohli si dovolit hlavně v hospodách hodně utrácet.
Nelze to vyloučit, ale ne všichni vojáci pracující v dolech měli vysoké mzdy, navíc toto pojmenování vztáhl M. Švandrlík na lehké „pétépáky“. Oni sami zkratku PTP tlumočili jako „politicky trvale podezřelý“. Pravděpodobnější je, že nejprve „baróni“ a později „černí baróni“ si začali říkat „pétépáci“ na dole Hedvika, kteří po vyfárání ze směny se snažili dostat do místní kantýny na pivo a preclíky, ale byli naháněni do čekajícího autobusu slovy „Nezdržujte, baróni!“, „Tak jdeme, baróni!“ či „Hejbněte kostrou, baróni!“ Nebylo však příliš rozšířené ani u těžkých PTP, v lehkých se nepoužívalo vůbec.

„Ve Hvězdově… byli staří pétépáci. Nejstaršímu z nich bylo 84 let! Jiný byl bez ruky, další úplně hluchý atd. Když nastoupili do Hvězdova, každý den z nich prý čtyři zemřeli rozčilením.“
Není to pravda. Mužů povolaných na výjimečné vojenské cvičení starších 50 let byl velmi malý počet, nejstarší nalezený v dokumentech oslavil 57. narozeniny. Záložníci (ale i branci) s těžšími tělesnými vadami jako ztráta končetiny nebyli povoláváni, mj. i proto, že jako invalidé byli zbaveni branné povinnosti.

Jiří Bílek

Post has attachment
Vojáci s lopatou, krumpáčem a sbíječkou – 2. díl

K 60. výročí zrušení posledních pomocných technických praporů vyšel v čísle 4/2014 čtvrtletníku Historie a vojenství obsáhlý materiál historika Jiřího Bílka, který minulost těchto vojenských pracovních jednotek z 50. let minulého století podrobně mapoval. Přinášíme vám nyní druhou část daného textu.

Složení jednotek

Pomocné technické prapory představovaly od svého vzniku velmi specifické jednotky jak svým složením, tak velitelským sborem. Většinu příslušníků představovali muži s klasifikací E (v základní službě i na výjimečném cvičení), druhou nejpočetnější skupinou byli vojáci klasifikací Cj a Cd, třetí Romové, Němci a Maďaři spolu s negramotnými, nemálo vojáků bylo trestáno v civilním životě za majetkovou a násilnou trestnou činnost; většina měla zdravotní klasifikaci A či B, stejně jako ti vojáci základní služby, kteří zastávali funkce nejnižších velitelů a instruktorů. V těžkých PTP sloužilo také velké množství mladých horníků, kteří sem nastupovali na pětiměsíční náhradní službu. V průběhu doby se poměr mezi „éčkaři“ a ostatními měnil ve prospěch mužů s klasifikací A, B, Cj a Cd i přesto, že tzv. kulacké PTP byly vytvářeny téměř výhradně z „politicky nespolehlivých“ záložníků povolaných na výjimečné vojenské cvičení.
Lze předpokládat, že „promíchávání“ vojáků jednotlivých klasifikací v PTP (a později i TP) bylo záměrné, aby se narušila vnitřní soudržnost jednotek i kolektivů a vytvořily se předpoklady pro vnitřní konflikty, donášení apod. Do značné míry homogenní zůstávaly jen tzv. kněžské (farářské) roty – obvykle 5. a 6. v praporu, kam kromě řemeslníků ve funkcích instruktorů nebyli ostatní vojáci zařazováni, aby se nedostali pod vliv „zarytých reakcionářů“ a „vatikánských agentů“, z části lze homogennost zjistit také u tzv. kulackých praporů, resp. některých jejich rot.
Specifické bylo také věkové složení vojáků v PTP. První prapory zřízené v roce 1950 a na jaře 1951 byly naplněny branci ve věku mezi 20 a 22 lety, ale sloužily v nich i starší muži – šlo o ty, jimž byl zrušen odklad vojenské služby, tj. především kněze a řeholníky, jejich počet však nebyl velký. V jednotkách vytvářených od podzimu 1951 vládla mnohem větší pestrost: byly naplňovány jak branci ve věku 20 let, tak i muži povolanými na výjimečné vojenské cvičení ve věku do 60 let. Mnozí z „dříve narozených“ trpěli nemocemi a jinými neduhy, stejně jako vojáci klasifikací Cj a Cd, které se v důsledku nedostatečné lékařské péče zhoršovaly. V mnoha případech se v jednotce setkali otec se synem či syny. Také rozdílné věkové složení zavdávalo důvody k řadě nedorozumění a sporů, protože starší či nemocní vojáci nebyli schopni odvádět takové výkony jako mladí chlapci a ti někdy museli v zájmu překročení norem a plánu pracovat z části i za ně.
Velmi zajímavé bylo sociální složení PTP. Podle původních záměrů byly určeny především pro bývalé továrníky, vesnické boháče, rentiéry a další příslušníky „vykořisťovatelských tříd“ a „nepřátele lidově demokratického režimu“, ale skutečnost byla zcela jiná. Ukázala to velká prověrka všech „éčkařů“ v říjnu 1953, která předcházela přeměně části PTP na TP. Prováděly jí zvláštní útvarové komise, které prověřily včetně osobního rozhovoru celkem 13 682 vojáků klasifikace E, kteří v té době sloužili v PTP. Podle sociálního původu bylo 8 252 „éčkařů“ z dělnických a malorolnických rodin, 3 430 z tzv. drobné buržoasie (řemeslníci, úředníci, malí živnostníci), z „vykořisťovatelských vrstev“ jen 2 000. Převedeno na procenta – „politicky nespolehliví“ vojáci pocházeli z více než 86 procent z pracujících vrstev, tzv. kulaci a příslušníci buržoasie představovali jen necelých 14 procent. Bylo to jistě velmi překvapivé zjištění, tím spíše, že také mezi 7 412 „éčkaři“, kteří se podle komisí dostali do PTP „právem“, tvořili lidé z pracujících vrstev téměř 80 procent. V kategorii „neprávem zařazení nebo nejasní“ bylo 6 270 osob, z nichž opět více než 70 procent představovali muži z „vykořisťovaných tříd.“ Z výše uvedených čísel vyplývá, že lidé dělnického a malorolnického původu, kteří měli být podle dobových tezí základem a oporou komunistického režimu, tvořili nejen většinu vojáků PTP, ale dokonce i těch, které komise na podzim 1953 označily za „oprávněně zařazené“. Mimosoudní perzekuce, jimiž zařazení do PTP z politických důvodů bylo, tak zasáhly především ty, kteří měli být izolací „protistátních živlů“ ve zvláštních jednotkách chráněni před jejich „nekalými rejdy“.

„Čo bolo, to bolo, terazky som majorom…“
Major Haluška a další důstojníci z Černých baronů byli na rozdíl od vylíčení života v pracovní jednotce vystiženi poměrně dobře. Celkově nízká odborná i morální úroveň velitelského sboru, který procházel politickými čistkami a byl urychleně doplňován „novými kádry“, se projevila u PTP i TP více než výrazně.
K jednotkám vytvořeným na podzim 1950 poslalo ženijní vojsko i další druhy vojsk nejméně schopné a nejvíce problémové důstojníky, jichž se chtělo zbavit. Nemálo důstojníků bylo k PTP přeloženo z trestu (za opilství či zpronevěru), poměrně početně byli zastoupeni příslušníci Obranného zpravodajství, kteří se dopustili nějakého prohřešku nebo měli sledovat ostatní důstojníky, větší byl také počet bývalých „vládních vojáků“, pro něž „odpovědná služba“ u „nepřátel lidově demokratického režimu“ měla být potvrzením jejich poměru k nové společnosti i armádě. Většina důstojníků měla velmi malé velitelské zkušenosti, neuměla řídit vojenské ani pracovní kolektivy a věřila tomu, co jim bylo vtloukáno do hlavy při krátkém ideologickém „zaškolení“ – že jejich podřízení jsou velmi nebezpeční a že k nim musí být tvrdí a nekompromisní. Dobře věděli, že případné stížnosti vojáků nebude nikdo řešit.
Jejich starostí bylo především to, aby podřízení plnili nebo ještě lépe překračovali plán a normy a aby nedocházelo k mimořádným událostem. Za plnění pracovních úkolů byli velitelé hodnoceni a odměňováni, což u velké části vedlo k fyzickému přetěžování vojáků, kteří mnohdy pracovali i 12–16 hodin denně včetně sobot a nedělí. Mnozí důstojníci navázali velmi blízký vztah s vedením podniků, u nichž byla jejich jednotka nasazena a v nemálo případech nechali při rozdělování práce (ale i dovolených a odměn) rozhodující slovo mistrům a ředitelům.
Na jedné straně byli velitelé, kteří se pro vojáky stali opravdovým postrachem a noční můrou svým hulvátstvím i snahou „protistátní živly“ co nejvíce ponížit a zdeptat – někteří z přesvědčení a snad i vrozeného sadismu, jiní jen proto, že měli strach či chtěli mít klid (v tomto případě to ale obvykle podřízení poznali a postupně se vztahy zlepšily) – na druhé straně se však našli i důstojníci, kteří se snažili vojákům jejich osud alespoň trochu ulehčit. Mnozí na to sami doplatili. Další velitelé se měnili tím, jak poznávali, kým jsou jejich podřízení skutečně. Současně je ale třeba uvést, že mnoho „éčkařů“ své nadřízené intelektuálně převyšovalo a mnohdy toho dokázali využít k jejich oklamání či zesměšnění, což se obvykle obrátilo proti nim.
Patrně ještě horší vztah k vojákům a „éčkařům“ zvlášť měli poddůstojníci z povolání i ti v základní službě. Většina poddůstojníků z povolání se ještě nesmířila s tím, že při rušení rotmistrovského sboru byla zařazena mezi ty, jejichž kvality nestačily na zisk důstojnické hodnosti, chápala to jako degradaci. A když ještě byla poslána k PTP, viděla v tom jen další ponížení. Právě poddůstojník z povolání přicházel do styku s vojáky nejčastěji, byl dokonce ubytován v kasárnách, stravoval se s mužstvem. Na rozdíl od důstojníků pocítil sám na vlastní kůži různá provizoria při ubytování, hygieně či stravě, musel vycházet se zaměstnavatelem, který by nejraději vojáky udřel bez ohledu na bezpečnostní i další předpisy, čelil tlaku nadřízených, aby jednotka plnila úkoly a neměla kázeňské problémy, cítil i tlak vojáků, kteří se ho snažili přimět k různým zlepšením. Věděl, že nikde jinde nemůže být služba horší, a svou frustraci si vybíjel na podřízených, kteří se nemohli nijak bránit. Samozřejmě, ne všichni poddůstojníci z povolání byli takoví, ale těch slušnějších bylo vždy podstatně méně.
Přímé velení pracovním skupinám zajišťovali poddůstojníci základní služby, kteří často plnili i funkce instruktorů. Pro PTP byli od počátku vybíráni ti, kteří měli tzv. správný třídní původ a prošli ideologickým školením, aby věděli, že musí s „agenty imperialismu“ zacházet tvrdě a zachovávat přitom i revoluční bdělost. Většina patřila mezi ty, jichž se u bojových útvarů rádi zbavili, a nepsanou zásadou bylo, že k jednotce složené z Čechů se dával jako nejnižší velitel či instruktor Slovák a naopak. Tito mladí chlapci měli většinou problémy sami se sebou a v „pétépácích“ viděli opravdu velmi nebezpečné nepřátele, a proto s nimi jednali velmi tvrdě a často i krutě. V červnu 1951 byly pro přípravu nejnižších velitelů vytvořeny dvě poddůstojnické školy PTP v Mostě (pro lehké) a Ostravě (pro těžké prapory), jimiž prošlo do roku 1954 více než 700 vybraných dělnicko-rolnických kádrů.
Zvláštní postavení měli političtí pracovníci u jednotek, především ZVP praporů. Většinou šlo o důstojníky v nižších hodnostech poručík a nadporučík, u rot působili pomocníci ZVP, jimiž byli poddůstojníci z povolání i v základní službě. Většinou opět šlo o ty vojáky z povolání, které u původních útvarů mohli nejsnáze postrádat, obvykle mladé, bez větších zkušeností, ideologicky zpracované. Mnozí své zařazení v PTP (či TP) považovali za trest, jiní si mysleli, že právě u „nepřátel socialismu“ mohou prokázat svou oddanost novému režimu a zahájit kariérní vzestup. Přiznejme, že opravdu neměli snadnou úlohu: na jedné straně „politicky nespolehliví“, mezi nimiž byli vysokoškolští studenti i další vzdělaní lidé, jimž mentorovali naučené poučky, kterým mnohdy ani sami nerozuměli, na druhé straně velitelé požadující výsledky politické práce, především tzv. převýchovy.
„Politruci“ si museli většinou autoritu vynucovat, nezřídka šikanováním a zbytečnou tvrdostí, současně ale byli hodnoceni nejen podle politické práce, ale také podle zájmových, kulturních a sportovních aktivit, které vojáci provozovali v různých kroužcích, souborech a mužstvech. Často i obyčejná návštěva kina nebo divadla či zkouška kapely narazily na odpor velitele, který vyžadoval, aby vojáci překračovali plán a normy a udržovali kázeň. Vše ostatní považoval za zbytečné a škodlivé. Bylo paradoxem, že právě „politruci“ byli mnohdy jedinými, kdo pro vojáky byl ochoten něco udělat a dopřát jim alespoň chvíli osobní svobody na výletě, při kulturním vystoupení pro veřejnost nebo při sportovním utkání.

Voják má pracovat, cvičit a spát
Průběh vojenské služby u PTP byl v rozporu se základními řády platnými v čs. armádě, protože nešlo o přípravu k obraně vlasti, ale o formu nucené práce, a „politicky nespolehliví“ byli zbaveni řady základních práv. Až do poloviny roku 1952 byly všechny otázky vzniku, naplňování, výstavby, vnitřního života i pracovního nasazení těchto jednotek (ale i TP) určovány pouze velitelskými rozkazy a rozhodnutími, obvykle jen tehdy, když nastala akutní potřeba vyřešit nějaký problém.
Dne 18. srpna 1952 schválil ministr národní obrany Statut vojenských pracovních jednotek, který sice jako první dokument komplexně upravoval práva a povinnosti vojáků, denní řád, zásady pracovního nasazení, odměňování apod., ale neměl charakter služebního řádu ani předpisu a byl určen výhradně pro potřeby vojenských pracovních jednotek. V některých směrech byl nepochybně pro vojáky prospěšný, protože alespoň částečně omezil svévoli velitelů i zaměstnavatelů, současně ale „zakonzervoval“ v některých oblastech panující bezpráví – šlo např. o vázání základních náležitostí vojáků včetně vyplácení služného a mezd na splnění určitých podmínek či strhávání části mzdy ve prospěch vojenské správy, navíc ony podmínky stanovil rozdílně pro různé klasifikace a dokonce i jednotky. Obecně lze říci, že tato kritéria byla pro vojáky klasifikací A, B, Cj a Cd a technické prapory mnohem mírnější než pro „éčkaře“ a PTP.
Popsat službu u pomocných technických praporů lze jen obtížně, protože se někdy i dost výrazně lišila nejen v jednotlivých praporech, ale i rotách, četách, družstvech či pracovních kolektivech. Jiné byly denní řád, stravování, lékařská péče, hygiena i možnosti využití volného času u vojáků ubytovaných v kasárnách a jiné u těch, kteří byli ubytováni v podnikových ubytovnách či táborech na Ostravsku, ve velké míře záleželo také na velitelích, co dokázali pro své podřízené získat od zaměstnavatelů i nadřízených. Přesto se pokusme alespoň o postižení toho, co bylo všem PTP společné.
Už při příchodu k jednotce čekaly vojáky nadávky a ponižování: dozvěděli se, že jsou „lůza, dobytek, synkové vesnických zbohatlíků, nepřátelé pracujícího lidu, Hitlerovy semínka, americké mozky žeroucí ruskej chleba“ a že se konečně „naučí makat a stanou se z nich slušný lidi“. Křik, nadávky a ponižování byly časté po celou dobu jejich služby. Nováčci byli po nástupu ostříháni, často „podle sovětského vzoru“ dohola, vyfasovali výstroj a byla jim určena ubikace.
Hned druhý den začal tzv. přijímač, který u bojových útvarů trval tři až čtyři týdny, u PTP se počítal na dny a omezil se jen na pořadový výcvik, politické školení a seznámení s denním řádem, požadavky na kázeň, zásadami zdvořilosti mezi vojáky apod. Nezřídka už po dvou dnech nastupovali „pétépáci“ na pracoviště a v přijímači pokračovali po zaměstnání. Končil přísahou bez účasti veřejnosti i rodinných příslušníků, v některých případech došlo k přísaze hned při nástupu k jednotce. Vojáci na výjimečném cvičení dostali jen krátký základní zácvik a byli odesláni na pracoviště.
Denní řád platil jen pro ty vojáky, kteří zůstali v kasárnách při velitelství praporu, v ostatních případech se řídil podle pracovní doby i počtu směn. Hlavním a v podstatě také jediným úkolem PTP byla pracovní činnost, jíž se muselo podřídit vše ostatní, od budíčku přes výdej stravy, výcvik a volný čas až po večerku. Na směny se pracovalo nejen u důlních, ale také u mnohých lehkých praporů, a tak zatímco třetina jednotky spala, druhá odpočívala a třetí pracovala. V těchto případech žádný denní řád neexistoval, protože jednotka vstávala, snídala, pracovala i večeřela ve třech různých režimech. Tam, kde se nedělalo na směny, byl budíček posunut, aby vojáci mohli včas dorazit na pracoviště, kam jim byl obvykle dovážen i oběd (pokud se nestravovali v závodní kuchyni). Po nejméně osmihodinové, ale zpravidla delší směně následoval – pokud na něj zbyl čas – ubíjející pořadový výcvik, politické školení či jiná organizovaná činnost, po večeři organizované osobní volno, vyhlášení denního rozkazu a večerka. Vycházky či dovolenky byly spíše výjimkou a formou odměny, jejich počet byl vázán na plnění norem nebo plánu i bojovou pohotovost.
V prvních měsících existence PTP především u lehkých praporů vyhlašovali velitelé (někdy v opilosti) v noci bojový poplach, obvykle jen s nástupem v „plné polní“, nezřídka však i s pochodem v délce až 30 km. Šlo o formu šikany a dalšího trestu pro „politicky nespolehlivé“, jíž si důstojníci i poddůstojníci z povolání léčili své mindráky nebo chtěli upozornit na svou „zásadovost“ v zacházení s „imperialistickými agenty“. Protože ale nevyspalý a unavený voják nebyl schopný na pracovišti podávat potřebný výkon, noční poplachy u většiny jednotek brzy skončily a byly spíše výjimečné jako forma kolektivního trestu. Ze stejného důvodu byl omezován také pořadový výcvik, který se také změnil spíš jen ve formu šikany a trestu.
Politická výchova byla prováděna nejméně třikrát týdně a odpovídala většinou velmi nízké úrovni politických pracovníků. Obvykle šlo o papouškování různých pouček a hesel, četly se také materiály vydávané centrálně pro armádu. Vše bylo formální, skutečná diskuse se nepřipouštěla a ideologické působení na vojáky se zcela míjelo účinkem – naopak „politicky nespolehlivé“ jen utvrzovalo v tom, že pravda je na jejich straně.
Pokud jde o ubytování, zůstávalo po celou dobu až na nepočetné výjimky velmi špatné a neodpovídalo požadavkům základních řádů, šlo by ho označit dokonce za další formu trestu nebo šikanování. „Pétépáci“ si vyzkoušeli snad vše – od stanů a různých dřevěných provizorií, přes protiletecké kryty, sklepy, zdevastované domy v pohraničí, prázdné hotely, zámky, staré pevnosti a kláštery, stodoly a konírny až po kasárna, nové bytovky či bývalá hornická učiliště. Řadu objektů nebylo možné vytápět nebo kamna nedokázala místnost prohřát, topivo si museli vojáci obstarat zpravidla sami a při večerce musela být kamna vyhaslá. Pro „pétépáky“ pracující ve stavebnictví a dolech či u podniků zajišťovali ubytování jejich zaměstnavatelé, kteří obvykle ubytovali v relativně slušných podmínkách vojáky z povolání, kteří za to i další výhody byli ochotni přimhouřit nad realitou u svých podřízených obě oči.

Uniformy, jídlo a zdravotní péče
Jako výstroj dostávali příslušníci PTP i TP to, co bylo vyřazováno z výstroje bojových a týlových jednotek. Nejčastěji šlo o tzv. trofejní výstroj a oblečení „pétépáků“ se často skládalo z oděvních součástek čs. předmnichovské, německé, sovětské, britské, italské i americké armády. I v jedné četě nebo družstvu byli mnohdy vojáci vystrojeni značně rozdílně a rozhodně nevypadali jako vojenská jednotka, mnozí dostali jen teplákovou soupravu. Vycházkové uniformy v nedostatečném počtu byly uloženy u staršiny nebo velitele, který je vojákům zapůjčoval. Pracovní oblečení zpravidla dodával zaměstnavatel, ale i on většinou poskytl to, co už nikdo jiný nosit nechtěl. Projevoval se velký nedostatek obuvi, stálé problémy byly s praním prádla, protože v ubytovnách netekla teplá voda, opravy si museli vojáci provádět sami. Výstrojní situace se opět dost lišila i v rámci praporu nebo roty, rozdíly byly také mezi pracovišti.
Totéž lze říci také o stravování. Pro PTP platila stravní norma CH neboli zvýšená (měli na ni nárok také příslušníci tankového, ženijního a výsadkového vojska a jednotky při pobytu ve VVT) s přídavkem. Bylo zajišťováno buď péčí vojenské správy, nebo podnikem, kde vojáci pracovali. Většinou velmi dobře na tom byly těžké PTP, které se stravovaly v závodních kuchyních dolů a vojáci v kasárnách, jimž stravu připravovali vojenští kuchaři, naopak špatné nebo ještě horší bylo stravování ve VVT či při pracích v lese, kam se strava obvykle dovážela od nejbližšího útvaru (a byla studená či v zimě zmrzlá) a u malých a menších skupin na stavbách.
Značně rozdílná byla také kultura stravování – někde se jedlo v jídelnách, jinde z ešusů (které mnohdy nebylo kde umýt) na kládách, hromadě prken či cihel apod. Opět hodně záleželo na velitelích, jak se o své podřízené dokázali postarat. Dokonce i při stravování se objevovala šikana – když se jednotka nebo skupina zdržela na pracovišti, protože nedokázala splnit normu nebo plán a přišla pozdě na oběd nebo večeři, nebylo často vojákům za trest jídlo vydáno. Je však možné říci, že právě stravování se u PTP nejméně lišilo od poměrů v celé armádě a i v něm se projevily preference armády a vojenské výstavby a snahy Čepičkova vedení MNO zlepšit materiální i další zabezpečení vojáků.
Na nízké úrovni byla lékařská a zdravotnická péče, podmínky se však jako v jiných případech výrazně lišily podle jednotek i místa pracovní činnosti. Armáda jako celek měla nedostatek vojenských lékařů, a protože PTP i TP byly ve všem až na posledním místě, projevovalo se to u nich nejvíce. V roce 1952 byli z 20 hlavních lékařů praporů jen tři důstojníci-vojenští lékaři (jeden byl navíc k PTP přeložen z trestu) a funkce většinou vykonávali lékaři v základní službě nebo dokonce ze studií vyloučení medici. V podstatě jediným zařízením byly ošetřovny u velitelství praporů, složitější případy byly odesílány do vojenských nemocnic či ještě častěji do nejbližších civilních zdravotnických zařízení, která zajišťovala také většinu běžné lékařské péče pro vojáky nasazené mimo posádku, jichž byla naprostá většina. U dolů a stavebních podniků bylo využíváno jejich lékařů.
Protože v dolech i na stavbách docházelo poměrně často k úrazům, špatné ubytovací a stravovací podmínky spolu s nedostatečnou hygienou měly za následek další zdravotní problémy včetně epidemií, byla nedostatečná lékařská a zdravotnická péče jedním z rozhodujících faktorů vedoucích k tomu, že mnoho „pétépáků“ i „tépáků“ si následky svých zranění nebo nemocí odnášelo do civilního života, často doživotně. Žádného odškodnění se jim nedostalo.
Nelze podezřívat vojenské i civilní lékaře, že by k vojákům pracovních jednotek nepřistupovali v duchu Hippokratovy přísahy, ale jejich možnosti byly omezené. Ti vojenští se potýkali s nedostatkem léků i zdravotnického materiálu, vojenští i civilní pak s tlakem velitelů i zaměstnavatelů, aby nemocných vojáků neschopných práce bylo co nejméně. Někteří velitelé dokonce bránili vojákům vyhledat lékaře či odmítali uznávat různé úlevy pro rekonvalescenty, snažili se také zatajovat lehčí úrazy či svádět vinu na vojáky, aby z toho sami neměli problémy.
Ponižující a zdraví ohrožující byly hygienické poměry. Ubytovací prostory v místech pracovního nasazení byly často zamořeny hmyzem, především štěnicemi, jídelní nádobí nešlo umýt v teplé vodě nebo také vůbec, k mytí byla pouze studená voda, často dovážená, záchody byly mnohdy suché a v nedostatečném počtu, příprava a hlavně výdej stravy probíhaly v nehygienických podmínkách. Opět tomu tak nebylo všude, například vojáci pracující v dolech se mohli po směně osprchovat a také stravovací a další podmínky měli poměrně solidní, ale těch, kteří poznali až „středověké“ poměry, byla většina.

Jiří Bílek
PhotoPhotoPhotoPhotoPhoto
17.04.17
5 Photos - View album

Post has attachment
Vojáci s lopatou, krumpáčem a sbíječkou - 1. díl

Ve třetím letošním čísle čtvrtletníku Historie a vojenství byla publikována první část materiálu historika Jiřího Bílka, který se týkal problematiky tzv. „černých baronů“, respektive vzniku a existence pomocných technických praporů. Od jejich zrušení v roce 1954 letos uplynulo již šedesát let. Z Bílkova textu nyní přinášíme podstatné úryvky.

Dne 21. dubna 1954 předložil ministr národní obrany Alexej Čepička Politickému sekretariátu ÚV KSČ materiál nazvaný „Řešení otázky osob politicky závadných v ozbrojených silách“, který byl projednán na jeho nejbližší 185. schůzi v pondělí 26. dubna. Diskuze byla velmi krátká, kromě předkladatele vystoupili jen Antonín Novotný jako první tajemník ÚV KSČ a Antonín Zápotocký z titulu funkce prezidenta a vrchního velitele čs. ozbrojených sil a dokument byl schválen v navržené podobě.
Vedení KSČ rozhodlo, že k 30. dubnu 1954 budou zrušeny odvodní klasifikace E, povolávání osob na výjimečné vojenské cvičení i poslední čtyři pomocné technické prapory (PTP). V odůvodnění tohoto rozhodnutí se mj. uvádělo, že „ustanovení charakterů [správně charakteristik – dopl. aut.] osob kádrově závadných a způsob jejich využití v armádě neodpovídá současným politickým poměrům a intencím strany a vlády v poslední době“.
Tento krok se připravoval již déle a velmi krátká doba mezi rozhodnutím a realizací (šlo o pouhé čtyři dny!) naznačuje, že rozhodnutí bylo přijato až pod časovým tlakem. Blížily se první volby od roku 1948, při nichž měli být nejprve v polovině května 1954 zvoleni poslanci krajských, okresních i místních národních výborů a na konci listopadu poslanci Národního shromáždění a Slovenské národní rady, v červnu se měl sejít X. sjezd KSČ a vedení komunistické strany a státu chtělo ukázat společnosti „přívětivější tvář“ a alespoň „kosmeticky upravit“ nejkřiklavější případy politických perzekucí.
Souviselo to také s postojem části veřejnosti, především příbuzných vojáků nasazených mnohdy už třetím nebo čtvrtým rokem do dolů a stavebních podniků, kteří se snažili využít jistého uvolnění po smrti Klementa Gottwalda ke zlepšení situace svých synů, manželů i otců, zvyšoval se rovněž počet protestů ze zahraničím, odsuzujících PTP jako formu nucené či přímo otrocké práce. Nemalou úlohu sehrál i nový kurs, který se začal prosazovat v SSSR po smrti Josifa Vissarionoviče Stalina.
Ponechme stranou upřímnost i reálnost snah nového vedení Komunistické strany Sovětského svazu, ale sovětská zahraniční politika byla mnohem vstřícnější – usilovala o ukončení válečného stavu s Německem a jeho sjednocení, připravovala podpis státní smlouvy s Rakouskem zakotvující jeho neutralitu, předložila návrhy na vytvoření systému kolektivní bezpečnosti a na zmírnění mezinárodního napětí, poprvé od roku 1945 se měli sejít ke společnému jednání předsedové vlád SSSR, USA, Velké Británie a Francie. Do úsilí Sovětského svazu navodit dojem, že po Stalinově smrti se SSSR opravdu začíná měnit, se musely zapojit i státy sovětského bloku.
Rozhodnutí zrušit nejotevřenější formu zneužívání československé armády k politické perzekuci, jíž byly vytvoření a existence PTP, zcela odpovídalo „novému kurzu“ i v tom, že se de facto nemělo skoro nic změnit. Využívání části vojáků základní služby výhradně k pracovní činnosti jako forma represe vůči z různých důvodů režimu nepohodlným mladým mužů mělo pokračovat dál, jen mnohem méně otevřenou formou.

Bylo to jako v Černých baronech

Velká část či spíše dokonce většina lidí si o příslušnících PTP neboli pétépácích vytvořila představu na základě humoristické knížky Miloslava Švandrlíka Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky, která se později dočkala i filmové podoby a byla předlohou také pro televizní seriál. Ve všech těchto dílech byla služba v PTP představena jako velká švanda a M. Švandrlík se začal vydávat za „nejznámějšího pétépáka“, ačkoliv u PTP nesloužil ani jeden jediný den. Ale veřejnost jeho líčení vojenské služby věřila a všechny snahy Svazu PTP o nápravu byly marné.
Změnu zkresleného pohledu na pétépáky nepřinesly ani monografie a další publikace vydané po roce 1990. O tom, jak problematický je ještě dnes pohled na bývalé vojáky PTP, svědčí i nejistota státních orgánů při provádění některých obecnějších zákonů a předpisů vztahujících se k odškodnění obětí komunistické perzekuce.
Šedesáté výročí zrušení PTP, klasifikace E a institutu výjimečných vojenských cvičení lze proto považovat za vhodnou příležitost k ohlédnutí za osudy několika desítek tisíc mladých i starších mužů, jimž cejch tzv. politicky nespolehlivých na dlouhá desetiletí změnil život a zasáhl i jejich rodinné příslušníky.

Jak vyhledat všechny „politicky nespolehlivé“

Vznik pomocných technických praporů úzce souvisel s prvním obdobím komunistického režimu, který po získání politické moci v únoru 1948 usiloval o její upevnění a totální ovládnutí společnosti. Součástí a průvodním jevem těchto snah se stala perzekuce všech, kteří pro nový režim představovali nebo mohli představovat nebezpečí – ti měli být odstraněni z veřejného života pomocí soudních i mimosoudních represí a jejich osud se měl stát výstrahou pro všechny dosud „váhající“.
Ihned po 25. únoru začali být z armády podle seznamů připravených 5. oddělením Hlavního štábu (HŠ – obranné zpravodajství, OBZ) odstraňováni „nespolehliví“ generálové a důstojníci a několik vln čistek spolu s urychleným doplňováním důstojnického sboru tzv. stranickými kádry z náboru a narychlo připravovanými „mladými dělnicko-rolnickými kádry“ vedlo během necelých tří let k naprosté destrukci velitelského sboru.
Do mnohem složitější situace se velení armády dostalo ve chvíli, kdy mělo zajistit také „očistu“ v řadách vojáků základní služby. I mezi nimi byli skuteční i potenciální nepřátelé – mladí muži z rodin funkcionářů nekomunistických politických stran, synové kapitalistů, velkých rolníků a živnostníků, studenti vyloučení ze studia. Ty nebylo možné podobně jako vojáky z povolání odstranit z armády neboli zbavit branné a služební povinnosti a povolat na jejich místa „politicky spolehlivé“, protože počet branců stěží dostačoval na naplnění mírových počtů. Současně ale hrozilo nebezpečí, že tito vojáci budou negativně působit na vojenské kolektivy, seznámí se s vojenským tajemstvím a především budou vycvičeni v zacházení se zbraněmi.
Proto už krátce po únoru 1948 začalo 5. oddělení Hlavního štábu řešit dvojjediný úkol: jak zjistit, kdo z branců a vojáků základní služby je tzv. politicky nespolehlivý a co s těmito lidmi dělat v průběhu jejich vojenské základní služby. Vzhledem k tomu, že ve stejné době věnovalo 5. oddělení prioritní pozornost čistkám v řadách velitelského sboru, připravilo pouze poměrně obecné směrnice, v nichž svěřilo hlavní roli při vyhledávání „politicky, státně a národně nespolehlivých osob“ orgánům Ministerstva vnitra ve spolupráci s národními výbory, výbory základních organizací KSČ, Národní fronty (NF) a Svazu české mládeže (SČM).
Tyto složky měly prověřit všechny brance nastupující k výkonu vojenské základní služby k 1. říjnu 1948 a zpracovat na ně posudky, na jejichž základě měly vojenské orgány rozhodnout o jejich vhodném zařazení. Jak lze soudit z pozdějších dokumentů, tento systém se příliš neosvědčil, protože „nevojenské složky“ nevěnovaly úkolu dostatečnou pozornost, a zatímco z některých míst obdrželo 5. oddělení Hlavního štábu seznam několika desítek branců, z jiných to bylo jen několik málo jmen.
Mnohem úspěšnější bylo OBZ při řešení druhého problému, tj. způsobu základní služby tzv. politicky nespolehlivých. V červenci 1948 rozhodlo o vytvoření zvláštních jednotek jen pro tyto vojáky, v nichž budou izolováni od ostatních vojáků základní služby, projdou pouze minimálním výcvikem a jejich jediným úkolem se stane pracovní činnost ve vojenských výcvikových prostorech (dobově táborech – VVT). Poslání jednotek předurčilo, že vzniknou v rámci ženijního vojska jako odloučené IV. prapory čtyř ženijních pluků. Dostaly pojmenování „silniční“, protože jejich hlavním úkolem mělo být budování pozemních komunikací ve výcvikových prostorech.
V říjnu 1948 však do nich nastoupilo jen 400 mužů, což bylo velmi málo, vždyť do armády k výkonu vojenské základní služby přicházelo ve dvou termínech (duben a říjen) každý rok okolo 150 000 branců. Pouhé čtyři stovky „politicky nespolehlivých“ znamenaly, že většinu „nepřátel“ se nepodařilo odhalit, a proto se je 5. oddělení snažilo v dalších měsících nalézt přímo u útvarů a odesílat k silničním praporům. Opět však šlo jen o desítky vojáků – pro 5. oddělení to byl signál, že je třeba změnit celý systém prověřování branců. Již 28. ledna 1949 připravilo ve spolupráci s Ministerstvem vnitra nové „Směrnice o zjišťování a evidenci politicky závadných osob“, v nichž bylo stanoveno osm kritérií pro výběr „nespolehlivých“:

1. Osoby, které se dopustily trestných činů retribučních (kolaborace, přihlášení se k okupantům, funkce v kuratoriu, Hlinkově mládeži apod.), i když za to nebyly stíhány.
2. Osoby národně nespolehlivé.
3. Osoby, které se dopustily trestných činů podle zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. nebo ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. a byly za to odsouzeny nebo jsou za to stíhány.
4. Osoby podezřelé z protistátní činnosti.
5. Osoby, které byly postiženy opatřeními akčních výborů nebo podobnými opatřeními.
6. Osoby dodané do táborů nucených prací.
7. Osoby odsouzené pro trestné činy podle zákona o stíhání černého obchodu č. 15/1947 Sb. nebo jiný trestný čin takového druhu.
8. Osoby, které pokládá Státní bezpečnost za závadné z jiných, zde neuvedených důvodů.

Branci měli být prověřováni ještě před odvodem, opět prostřednictvím orgánů Ministerstva vnitra (především Sboru národní bezpečnosti, SNB) a místních orgánů lidosprávy ve spolupráci s organizacemi KSČ, NF a SČM.
Očekávaný výsledek se však ani tentokrát nedostavil, protože zmíněné orgány opět přistoupily k prověrkám „s nedostatečnou odpovědností“ a počet „politicky nespolehlivých“ byl velmi nízký – po nástupu nových vojáků na podzim 1949 měly silniční prapory jen necelý tisíc mužů, kteří stěží naplnili dvě roty. Až následné prověrky u útvarů, prováděné příslušníky OBZ, vedly k tomu, že v průběhu roku 1950 se počet vojáků silničních praporů přiblížil 2 000, ale nemalá část z nich byla do jednotek zařazena z důvodů, které lze stěží nazvat „politickými“ – spíše šlo o vojáky, jichž se chtěli u útvarů zbavit.
Proto 5. oddělení začalo od jara 1950 připravovat nový systém vyhledávání „politicky nespolehlivých“, který se měl týkat nejen branců, ale i vojáků v základní službě. Mělo k tomu mnohem příznivější podmínky – urychlení vojenské výstavby v zemích sovětského bloku, vyvolané očekávaným vypuknutím nového válečného konfliktu, vedlo k preferování armády. Únorové plénum ÚV KSČ v roce 1950 uložilo urychlit organizační, dislokační, materiální i další změny s cílem dosáhnout co nejdříve plné bojové připravenosti a pohotovosti vojsk. Jedním z hlavních požadavků se stala tzv. revoluční bdělost a ostražitost spolu s „třídním přístupem“ ke všem problémům.
Vedle dalších čistek ve velitelském sboru se nově začala řešit i otázka odhalování „nepřátel“ v řadách vojáků základní služby. Příznivé pro činnost 5. oddělení bylo také to, že novým ministrem národní obrany se stal v dubnu 1950 Alexej Čepička a do čela Hlavního štábu nastoupil gen. Jaroslav Procházka – spolu s náměstkem ministra pro osobní (později kádrové) věci gen. Bedřichem Reicinem patřili k hlavním exponentům KSČ v armádě a velmi nekompromisně uskutečňovali její politická zadání. Oba náměstci se také stali „duchovními otci“ pomocných technických praporů.

Silniční prapory ženijního vojska

Silniční prapory byly předobrazem pomocných technických praporů nejen svým účelem a posláním, ale také dalšími reáliemi. Byly vytvořeny k 1. říjnu 1948 u ženijního pluku 1 Povážského ve VVT Mimoň, u ženijního pluku 2 ve VVT Jince s posádkou ve Svaté Dobrotivé, u ženijního pluku 3 Karpatského ve VVT Město Libavá a u ženijního pluku 4 Československých partyzánů ve VVT Lešť. Velitelství ženijního vojska (VŽV) se tomu bránilo, poukazovalo na nedostatek velitelů i další, především materiální problémy, ale nakonec muselo rozkaz splnit. Zařídilo se však tak, aby mu nové jednotky přinášely co nejméně problémů – po finanční a proviantní stránce je podřídilo velení VVT, kde byly dislokovány, poslalo k nim nejméně schopné a problémové důstojníky (často jako formu trestu) a o silniční prapory projevovalo jen minimální zájem, obvykle jen tehdy, když došlo k nějaké mimořádné události.
Vojáci, kteří nastupovali přímo k silničním jednotkám, se dostali do opravdu těžké situace: dřevěné baráky, sloužící pouze pro dočasný pobyt cvičících vojsk, kde nebylo kam uložit výstroj a nešlo je vytopit (ubytování si proto často museli postavit či dopostavit sami, do té doby nezřídka přes chladný podzim a počátek zimy se někde museli spokojit se stany), hygienické podmínky, stravování i zdravotní péče byly katastrofální (pouze studená voda, často dovážená, suché latríny apod.), vyřazená výstroj. Velitelé si na vojácích vylévali zlost a frustraci, protože ani pro ně nebyl stálý pobyt v provizorních podmínkách VVT příjemný, a chtěli po nich jediné: aby plnili úkoly a nedělali zbytečné problémy. Navíc důstojníci i instruktoři z řad poddůstojníků základní služby věděli, že si mohou dovolit vůči „nespolehlivým“ vojákům prakticky cokoliv.
Velení VVT se zase snažilo vojáky maximálně využít a docházelo k jejich přetěžování i nedodržování bezpečnostních předpisů, což u mladých mužů ohánějících se většinou poprvé v životě krumpáčem, lopatou i dalšími pracovními nástroji vedlo k řadě úrazů. Běžné byly nemoci, ať již z velkého fyzického vypětí, nedostatečné stravy a zimy, poměrně časté byly vzhledem k hygieně i různé střevní či kožní epidemie. Dovolenek a vycházek bylo minimálně i proto, že ve VVT nebylo vlastně kam na vycházku jít.
Vojáci pracovali ve výcvikových prostorech většinou na zemních pracích, kdy nahrazovali vojáky ženijních útvarů, což velitelství vojska více než uvítalo, protože „silničáři“ vykonávali nejnamáhavější činnosti, které z hlediska odborného výcviku ženisty nebyly až tak důležité. Za svou dřinu, která trvala zpravidla déle než osm hodin, nedostávali kromě služného žádnou další odměnu. Výcvik byl minimální, většinou jen pořadový, střelecký představovalo pouze seznámení se zbraní a provedení jediných střeleb v rámci tzv. přijímače – i to ale 5. oddělení vadilo a požadovalo, aby byl střelecký výcvik zcela zrušen. Politická a ideologická výchova sice probíhala, ale zpravidla jen „na papíře“, protože pro ni nebyly vhodné prostory a jednotkám chyběli političtí pracovníci.

Vznik „politické“ klasifikace E

Jestliže při vzniku silničních praporů i systému výběru „politicky nespolehlivých“ v letech 1948 a 1949 bylo zásadní a vlastně i jediné státobezpečnostní hledisko, potom při vytváření nového způsobu prověřování politické spolehlivosti a základní služby „nespolehlivých“ vstoupil do hry další faktor, který postupem doby sehrával stále významnější úlohu. Šlo o využití těch, kteří nemohli sloužit u bojových a zabezpečovacích útvarů, k pracovní činnosti nejen ve prospěch vojenské správy, ale i národního hospodářství.
Pro armádu, která již od osvobození poskytovala ve stále větší míře pracovní výpomoci ekonomice, především v dolech na Ostravsku, Karvinsku, Kladensku, Mostecku, Sokolovsku a v Handlové, se odvelování velkého počtu vojáků na různé výpomoci i brigády stalo vzhledem k novým úkolům neúnosným. Nyní měly tyto pracovní povinnosti armády zcela převzít jednotky složené z „politicky nespolehlivých“. To však předpokládalo vytvořit takový systém prověřování, který by nejen odhalil co nejvíce „nepřátel“, ale především zajistil dostatečné počty pro jednotky určené výhradně k pracovní činnosti. Podle předběžných propočtů šlo o 10 000 mužů a jejich počet měl v dalších letech prudce růst.
Komplexní politickou prověrku branců ještě před jejich odvodem měly provést orgány Ministerstva národní obrany ve spolupráci se složkami Ministerstva vnitra a nově vytvořeného Ministerstva národní bezpečnosti v součinnosti s okresními a místními národními výbory. Odvodní komise byla rozdělena na dvě: první, (stávající) zdravotní, posuzovala zdravotní způsobilost, druhá, politická, politickou spolehlivost na základě výsledků „předodvodní“ prověrky. Zdravotní klasifikační třídy doplnily dvě nové – Cj(edna): schopen pro těžkou fyzickou práci a Cd(vě): schopen pro středně těžkou fyzickou práci a označení klasifikace „neschopen vojenské služby“ se změnilo z C na D. Nově byla vytvořena „politická klasifikace“ nejprve označená C a od září 1950 písmenem E; původně znamenala „schopen pro PTP“ a se změnou na E se změnila na „politicky nespolehlivý“. Tato politická klasifikace měla přednost před všemi ostatními, a kdo ji obdržel, byl poslán do PTP třeba i s vážnou nemocí nebo defektem.
Nový systém odvodů měl vyřešit tři základní problémy: odhalit a izolovat většinu „reakcionářů všeho druhu“, zajistit dostatek vojáků klasifikací E, Cj a Cd pro jednotky, které převezmou veškeré národohospodářské výpomoci armády a těžkou fyzickou prací i politickým působením změnit postoj „politicky nespolehlivých“ k lidově demokratickému režimu.
K zajištění jednotného postupu připravil X. odbor MNO také kritéria k posuzování politické spolehlivosti, určující, že politicky nespolehlivé jsou:

1. Osoby, které se dopustily trestných činů podle dekretů prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. a č. 138/1946 Sb. (velký a malý dekret) nebo podle nařízení SNR č. 33/1945 Sb., dále osoby, které se dopustily trestných činů podle zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. a byly za to odsouzeny nebo jsou stíhány.
2. Osoby zařazené do táborů nucených prací.
3. Osoby, které byly nebo jsou majiteli továrny nebo jiného podniku s počtem zaměstnanců větším než deset.
4. Osoby, které vlastní nebo vlastnily pozemky ve výměře nad 20–30 ha podle úrodnosti, které lze označit jako venkovské boháče.
5. Osoby, které vlastnily velkoobchod.
6. Osoby, které vlastní movitý majetek, který je pramenem bezpracného zisku nejméně 10 000 Kčs měsíčně.
7. Osoby, které byly po únoru 1948 odstraněny akčními výbory z veřejného života.
8. Osoby, které jsou dětmi nebo manžely osob uvedených v bodech 1–7.
9. Osoby, které po únoru 1948 byly z politických důvodů vyloučeny ze studia na školách.
10. Osoby, jejichž rodiče nebo sourozenci uprchli do zahraničí.
11. Osoby, které pokládá SNB za politicky nespolehlivé z jiných, zde neuvedených důvodů.

Pokud porovnáme tato kritéria s těmi z obdobného předpisu z ledna 1949, je nápadný důraz na majetkové poměry, jimž byla také v dotazníku věnována mimořádná pozornost. Nové jsou také body 8 a 10, které stanoví vinu dětí za své rodiče a sourozence, bod 11 opět umožňoval označit za „politicky nespolehlivého“ a poslat do PTP v podstatě každého, což opět vedlo k vyřizování osobních účtů.
UPS také určil, kolik mají prověrkové komise nalézt „politicky nespolehlivých“ – celkem 6000. K nim měly být „přidány“ 4000 vojáků s klasifikacemi Cj a Cd, aby armáda měla k dispozici celkem 10 000 mužů určených výhradně k pracovní činnosti.
Prověrka, která proběhla u útvarů a původně měla skončit do konce října 1950, se protáhla na téměř tři měsíce a rozhodla nejen o průběhu vojenské základní služby několika tisíc mladých mužů, ale natrvalo poznamenala i jejich další život a osudy jejich rodinných příslušníků.

Prvních osm pomocných technických praporů

Základem pro výstavbu pomocných technických praporů, jak byly jednotky určené pro vojenskou základní službu „politicky nespolehlivých“ nazvány, se staly silniční prapory ženijních pluků, které byly k 1. září 1950 reorganizovány na první čtyři PTP – 51. v Mimoni, 52. ve Svaté Dobrotivé, 53. v Městě Libavá a 54. v Lešti. Zůstaly i nadále podřízeny velitelství ženijního vojska a podle organizačního předpisu měly mít čtyři roty po 200 mužích; celkový počet praporu se měl pohybovat kolem 1 000 vojáků z povolání i v základní službě. Jednotky byly označeny jako lehké, a protože byly určeny v prvé řadě pro stavební práce, říkalo se jim také stavební. Rozkaz o jejich zřízení přejímal i pozdější vytvoření tzv. těžkých PTP pro práce v hlubinných i povrchových dolech, které měly mít šest rot po 200 mužích a celkově kolem 1 400 osob. Používaly se pro ně také názvy báňský nebo důlní PTP. První čtyři z nich vznikly k 1. říjnu 1950: 55. v Ostravě-Radvanicích, 56. v Horní Suché, 57 v Kladně-Libušíně a 58. v Mostě.
Lehké PTP byly z části naplněny již vojáky původních silničních praporů (asi 1 300 mužů), od 5. září do nich začali být zařazováni duchovní, řeholníci a seminaristé, jimž vojenská správa v rámci celostátního tažení proti církvím zrušila zkrácenou náhradní vojenskou službu a začala je povolávat na dva roky, a po 1. říjnu přicházeli ti, kteří dostali klasifikaci E, ať již při odvodu, nebo později na základě prověrky u útvarů. Spolu s nimi putovala do PTP také část branců s klasifikací Cj a Cd a řada nováčků německé, maďarské a romské národnosti – důvodem byla „národnostní nespolehlivost“ či neznalost služebního jazyka. Některé prověřovací komise posílaly do PTP také negramotné a trestané, s nimiž mohly být u útvarů problémy.
Podobné bylo i postupné naplňování těžkých PTP, do nichž však byli zařazováni také branci-horníci s klasifikací A a B, povolávaní k pětiměsíční náhradní službě, kteří měli vykonávat funkce instruktorů. Zvyšování počtů vojáků důlních PTP umožnilo, aby už v průběhu října a listopadu 1950 mohly být zrušeny vojenské báňské oddíly a jejich úkoly převzali „pétépáci“. Zůstal jen kombinovaný báňský oddíl (KBO) Ostrava s odloučeným pracovištěm v Handlové, který působil vedle PTP – důvodem byla snaha předejít prudkému poklesu těžby uhlí po nasazení naprosto nezkušených „těžkých pétépáků“.
Lehké prapory byly nasazeny v rámci Československých stavebních závodů (z nichž se k 1. lednu 1951vyčlenily vojenské stavební podniky Posista, Konstruktiva, Armastav, Severostav a Industria) na stavební práce pro resort MNO i civilní akce. „Lehčí pétépáci“ stavěli byty pro vojáky z povolání, kasárna, letiště, sklady a další vojenské objekty, komunikace, podíleli se na těžbě písku, štěrkopísku a kamene a byli zaučováni i na zdění, omítání a další odborné práce. Již v roce 1951 se stali „pétépáci“ hlavní pracovní silou vojenského stavebnictví. Část zůstala u Československých stavebních závodů a budovala byty, občanskou vybavenost, nemocnice, průmyslové podniky, silnice, železniční tratě apod.
Především prověrka u útvarů zajistila, že směrné číslo pro počet vojáků PTP, stanovené velením armády, bylo splněno – k 1. prosinci 1950 sloužilo ve čtyřech lehkých praporech 4345 mužů, z nichž 3854 mělo klasifikaci E, v báňských PTP bylo 5645 vojáků, z toho 3928 „éčkařů“. Celkově měly pomocné technické prapory k tomuto datu 9990 mužů, z nichž bylo 7780 „politicky nespolehlivých“.

30 000 pracujících vojáků

Roky 1951 a 1952 byly ve znamení výstavby dalších lehkých i těžkých PTP. Umožnilo to z počátku fungování nového odvodního systému, později povolávání na výjimečné vojenské cvičení. Dařilo se vcelku plnit i směrná čísla počtu „politicky nespolehlivých“, kteří měli být mezi branci (a později záložníky) nalezeni.
Potvrdilo se to při odvodech v březnu a dubnu 1951, kdy ze 159 320 odvedených bylo pro službu v PTP určeno 9379 mužů. Tři tisíce z nich byly povolány k výkonu vojenské základní služby již k 15. dubnu 1951, což umožnilo vytvoření 59., 60. a 61. lehkého PTP. Zbývajících více než 6000 odvedených nastoupilo do armády k 1. říjnu 1951 a byly z nich postaveny jeden lehký (62.) a dva těžké (IV. a V.) PTP.
Odvody na jaře 1952 ale skončily pro vojenskou správu velkým překvapením – ze 171 381 odvedených dostalo klasifikaci E pouze 1964 mužů, což bylo nečekaně nízké číslo, které signalizovalo, že vyhledávání „politicky nespolehlivých“ je nedokonalé a především: nedostávalo se vojáků k výstavbě dalších plánovaných PTP, určených už výhradně pro vojenské stavebnictví plnící enormní úkoly vojenské výstavby.
Vojáci technických praporů procházeli běžným základním výcvikem (tzv. přijímačem) včetně střelecké přípravy, ale jejich hlavním úkolem byla pracovní činnost. Po vzniku TP se začal pro ně a pro PTP používat souhrnný název „vojenské pracovní jednotky“ (VPJ), které se staly de facto samostatným druhem vojska s vlastním velitelstvím, třebaže de iure jím nikdy nebyly, ačkoliv početním stavem už v roce 1951 přestihly řadu druhů vojsk i většinu druhů služeb čs. armády – již k 1. říjnu 1951 sloužilo ve 14 PTP a dvou TP skoro 22 000 mužů.
K vyhledávání těchto osob byl využit mírně modifikovaný systém prověřování branců – hlavní úloha připadla orgánům Ministerstva národní bezpečnosti a národním výborům, jimž pomáhaly místní organizace KSČ, Československého svazu mládeže (ČSM) a dalších společenských organizací. Předsedové místních národních výborů byli vyzváni, aby pořídili seznamy „politicky nespolehlivých“ ze svých měst a vesnic a předali je přes okresní a krajské národní výbory orgánům Ministerstva národní bezpečnosti, které je zaslalo MNO, a to provedlo vlastní povolání na výjimečné cvičení. Systém výběru a povolávání na výjimečné vojenské cvičení byl snad ještě obludnější než způsob vyhledání „politicky nespolehlivých“ branců, protože se týkal většinou mužů, kteří měli manželky a děti, někteří už překročili i padesátku a zásah do jejich života byl proto mnohem bolestnější. Navíc se tu otevřel obrovský prostor pro libovůli místních funkcionářů národních výborů i politických a společenských organizací, kteří si mohli vyřídit staré účty a ještě prokázat tolik proklamovanou bdělost a ostražitost.
O tom, jak aktivně k novému úkolu místní funkcionáři přistoupili, svědčí to, že již na konci listopadu 1951 (tj. po necelých dvou měsících) obdrželo MNO od MNB seznam obsahující 3362 jmen „osob práce se štítících“, z nichž bylo po dalším prověření a lékařských prohlídkách povoláno k 1. prosinci 1951 na výjimečné cvičení v délce „podle potřeby“ téměř 2500 mužů – jen tak mohly být postaveny další lehké PTP, po nichž volalo vojenské stavebnictví.
Tomu ale ani tři nové stavební jednotky nestačily – podle kalkulací HSVS chybělo na stavbách pro armádu pro rok 1952 celkem 6000 mužů, což znamenalo požadavek na zřízení dalších nejméně šesti PTP. Část měli tvořit branci nastupující vojenskou základní službu, část záložníci povolaní na výjimečné cvičení. Po zjištění počtu „politicky nespolehlivých“ při jarních odvodech 1952 (šlo o necelé 2000) bylo zřejmé, že nové jednotky lze naplnit především muži na výjimečném cvičení.
Ministerstvo národní bezpečnosti mělo již v polovině ledna 1952 připravený seznam dalších 2328 osob pro povolání na výjimečné cvičení. Počítalo s tím, že akci skončí v prosinci 1952 a do té doby „dodá“ armádě zhruba 7000 jmen „práce se štítících“. Ukázalo se však, že povolávání na výjimečné cvičení je až příliš často využíváno k vyřizování osobních účtů v místě bydliště, protože na seznamech byli i dlouholetí členové KSČ i další „spolehliví“. Proto byl v dubnu 1952 systém vyhledávání změněn – stalo se tak na základě Směrnice Ministerstva vnitra pro povolávání nespolehlivých osob na výjimečné cvičení, čj. II/2-6 taj. – 1952, v němž byla stanovena jen velmi obecná kritéria. K zajištění „objektivnosti“ výběru byly při okresních a obvodních národních výborech zřízeny zvláštní komise, které prověřovaly připravené seznamy „nespolehlivých“, předávané na MNB a odsud na MNO, které provedlo vlastní povolání. Vojenská správa přestala mít jakoukoliv možnost ovlivňovat vyhledávání a povolávání osob na výjimečné cvičení a změnila se v pouhého vykonavatele. Nijak proti tomu neprotestovala, naopak OMS naléhala na MNB, aby „vyhledávání kulaků a fluktuantů“ urychlilo.
Na konci roku 1952 sloužilo ve 26 vojenských pracovních jednotkách téměř 30 000 mužů, z toho asi 20 000 v PTP.

Vojenská služba „na neurčito“

Jestliže při vzniku silničních praporů sehrálo hlavní roli státobezpečnostní hledisko, tj. snaha nalézt a izolovat „politicky nespolehlivé“ vojáky nastupující vojenskou základní službu, potom při vytváření PTP byl brán do úvahy také ekonomický přínos jednotek, které měly vytvořit předpoklady pro ukončení národohospodářských výpomocí příslušníků bojových útvarů. Již v průběhu roku 1951 začalo být zřejmé, že PTP nejen dokáží splnit tento požadavek, ale svou činností přinášejí nemalý ekonomický efekt pro armádu i společnost.
První komplexnější zpráva o PTP a TP z prosince 1951 uvádí, že „vojenské oddíly z nespolehlivých se staly hlavní silou na mnoha pracovištích“, a přiznává, že pracovní doba nad deset hodin se stala u většiny lehkých a části těžkých praporů bezmála pravidlem. Také hodnotící zpráva z června 1952 konstatuje, že plnění norem u PTP dosáhlo v průměru 170 procent a některé prapory (51. PTP) překračovaly normy i o více než 100 procent.
Velení armády mělo enormní zájem na výstavbě dalších PTP i TP, které dokázaly zajistit nejen těžbu uhlí a potřeby vojenského stavebnictví včetně budování VVT, ale pomáhaly také v řadě civilních podniků. „Pétépáci“ i „tépáci“ představovali velmi levnou a mobilní pracovní sílu, kterou bylo možné v krátké době nasadit kdekoliv, zejména na nejtěžší a nejrizikovější práce, po zapracování většinou plnili úkoly a normy rychleji a lépe než civilní zaměstnanci. Proto už od roku 1951 sílil trend vyhledávat tzv. politicky nespolehlivé mezi branci i záložníky v počtech, které budou dostatečné pro výstavbu plánovaných jednotek. Při jistém zjednodušení lze říci, že už nebylo třeba nalézt všechny „politicky nespolehlivé“, ale vyhledat jich takový počet, který byl potřebný. Ekonomické hledisko v jistém smyslu převážilo nad státobezpečnostním, třebaže i nadále přetrvávala snaha izolovat „politicky nespolehlivé“, trestat je těžkou prací a snažit se o jejich „převýchovu“.
„Ekonomický pohled“ byl také hlavním důvodem k prodloužení vojenské služby „éčkařů“ na „neurčito“. Velení armády již od jara 1952 řešilo otázku, jak nahradit zhruba 10 000 vojáků PTP, kteří nastoupili vojenskou základní službu v září a říjnu 1950 a měli být na podzim 1952 po dvou odsloužených letech propuštěni do zálohy. Po jarních odvodech bylo zřejmé, že nově nastupující branci klasifikace E, muži povolaní na výjimečné cvičení i branci klasifikací Cj a Cd tento úbytek nedokáží plně nahradit, navíc armáda počítala s výstavbou dalších PTP i TP. Kromě toho ti, kteří měli odejít, byli již zapracovaní a jejich nahrazení nováčky by se nutně muselo projevit v podstatném snížení plnění plánu. Na zasedání Vojenské rady ministra národní obrany 11. června 1952 bylo přijato rozhodnutí „prodloužit politicky nespolehlivým osobám vojenskou službu na neurčito, nejméně do konce roku 1953“ – po formálním propuštění do zálohy měli „éčkaři“ ihned nastoupit na vojenské cvičení v délce „podle potřeby“. Návrh byl předložen Politickému sekretariátu ÚV KSČ, který ho schválil.
Jaký přínos měly vojenské pracovní jednotky pro armádu i čs. ekonomiku, ukazuje jediné souhrnné vyúčtování, které se zachovalo. Je za rok 1952 a čísla jsou výmluvná: lehké PTP vyprodukovaly zisk 19 milionů Kčs, těžké PTP téměř 39 milionů Kčs, na lehké TP doplatila vojenské správa přes 12 milionů Kčs, na těžké TP necelých 5 milionů Kčs. Celkově však byla ve výrazném plusu více než 40 milionů Kčs.
V roce 1953 stačil počet branců s klasifikací E nastupujících k výkonu vojenské základní služby sotva nahradit úbytek „politicky nespolehlivých“ vojáků, kteří podepsali závazek práce ve stavebnictví a v dolech, povolávání na výjimečné vojenské cvičení prakticky ustalo. Skončil prudký početní růst vojenských pracovních jednotek a k 1. červenci 1953 byly postaveny poslední tři – šlo o těžké technické prapory 7. v Orlové a 8. a 9. v Karviné. V té době dosáhly vojenské pracovní jednotky početního vrcholu: v 32 PTP a TP sloužilo více než 35 000 mužů, poměr mezi PTP a TP byl 22:9.

Jiří Bílek
PhotoPhotoPhotoPhotoPhoto
17.04.17
9 Photos - View album

Post has attachment
Jiří Růžička

Je dlouholetý funkcionář Svazu, do ukončení činnosti Svazu k 31.12. 2016 vykonával od roku 1995 funkci předsedy Okresního klubu, předsedy Oblastní rady, a od 2003 roku předsedy Českého svazu PTP-VTNP a místopředsedou Svazu PTP-VTNP ČR. Byl rovněž posledním výkonným místopředsedou Mezinárodní konfederace vojenských táborů nucených prací zemí Střední a Východní Evropy. V roce 2002 se podílel na přípravě a organizaci historické Mezinárodní konference o vojenských táborech nucených prací v Praze. Po ukončení činnosti Svazu pracuje jako předseda likvidační komise Českého svazu PTP-VTNP. Na posledním XI. sjezdu Svazu PTP-VTNP byl delegáty sjezdu jmenován čestným místopředsedou Svazu - VTNP. Zúčastnil I. Sjezdu v květnu 1968 na Žofíně a řádným členem je od II. sjezdu dne 12.února 1990. Za svou práci a boj proti komunizmu a za debolševizaci naší společnosti obdržel celou řadu ocenění, mimo jiné ministr obrany mu udělil vyznamenání ZLATÉ LÍPY, od ředitele ÚSTR v roce 2012 obdržel PAMĚTNÍ MEDAILY VÁCLAVA BENDY a místopředseda senátu MUDr. Přemysl Sobotka mu předal na XI.sjezdu Pamětní list Senátu Parlamentu České republiky. Jeho zásluhou je i vybudování pétépáckého muzea a zločinů komunismu v zámku v Brandýse nad Labem, které se závěrem roku 2016 stalo součástí Národního muzea v Praze, aby trvale generacím připomínalo pomocné technické prapory a zločiny komunismu .

Jiří Růžička pochází ze rolnické a sokolské rodiny, narodil se 26.července 1929 v Praze, maturoval na Vyšší rolnické škole v Poděbradech, v mládí byl členem Selské jízdy i Sokola, rodinu komunisté vyhnali v padesátých létech z farmy v Slivenci, na které otec pěstoval speciální druh prasat na tzv. pražskou šunku. To byl i důvod jeho nasazen í ve vojenských táborech nucených prací ve Svaté Dobrotivé u 52.pomocného technického praporu. Po propuštění mohl pracovat jen v dělnických profesí jako uhelný závozník a deset let jako dělník v akumulátorce v Radotíně. Když po létech mohl postupně pracovat jako skladník, zásobář a ekonom, po zjištění kulackého původu, byl před odchodem do důchodu propuštěn a musel se vrátit k dělnické profesy. Po sametové revoluci se stal ředitelem dřevozpracujícího podniku, kde před propuštěním pracoval jako ekonom. Celý svůj život zasvětil boji proti komunismu a za masarykovskou demokracii.
Photo

Post has attachment
SETKÁNÍ III. ROTY PTP - 22.2.2017  V RESTAURACI PRIMA V PRAZE 8 - KARLÍNĚ

Post has attachment
Miloslav Moravec (★ 1925 ✞ 2016)

Miloslav Moravec se narodil 12. května 1925 v Kolíně. Otec pracoval nejprve jako dělník, později jako pošťák a byl členem Národních socialistů. Matka pracovala v továrně. V polovině třicátých let vstoupil Miloslav Moravec do Skauta a skautingu se věnoval i po válce. V Kolíně vedl junácký oddíl a později, v roce 1948, se stal v Praze členem Kruhu (Pavla Křivského). V Praze také vystudoval obchodní akademii a Vysokou školu hospodářských věd.

V říjnu 1950 byl povolán na vojnu do Klatov a o měsíc později ho kvůli jeho skautské minulosti zařadili k PTP. Nasazen byl na povrchové práce na dole Zápotocký na Kladně. Po půl roce ho převeleli k 57. praporu na důl Gottwald. Pracoval na nakládce a expedici vagonů, na haldě nebo jako stavební dělník. Z PTP byl Moravec propuštěn po třech letech 30. května 1953.

Jako řadový člen Svazu PTP – oblasti Praha , v roce 2010 převzal odpovědnost za náš Zpravodaj po zesnulém Pavlu Krásovi a v této funkci pracoval jako šéfredaktor až do roku 2016
Za tu dobu připravil do tisku 37 jeho vydání Zpravodaje
8. července 2016 opustil naše řady ve věku 91 let. Odešel uprostřed tvůrčí práce právě při dokončování jubilejního 100 čísla časopisu.

Šest let utvářel jeho podobu a vtiskl mu svou tvář. Po celou dobu se pečlivě staral, aby informace pro naše členy byly aktuální a obsah pro čtenáře přitažlivý.

Vedle této funkce byl i členem výboru Českého svazu a pražské oblastní rady.

Svou prací se trvale zapsal do historie Svazu PTP – VTNP ČR.
Pokud mu to čas i zdravotní stav dovolil, zúčastňoval se i setkání bývalých příslušníků 3.roty III.PTP Pomocných technických praporů.

Vedle obětavé práce pro náš svaz byl do posledních chvil svého života aktivním členem Svojsíkova oddílu, čestného oddílu Junáka – českého skauta. Zastával v něm funkci hospodáře a tajemníka.

Byl členem tzv. Kruhu - určité skupiny skautských intelektuálů, kteří se scházeli dlouhodobě až do dneška.

Skautská myšlenka od mládí ho formovala a provázela celý život. Nikdy se těmto ideálům nezpronevěřil a vždy byl připraven a ochoten pomoci, pokud to bylo v jeho silách a možnostech.

Ing. Miloslav Moravec byl čestný a nesmírně obětavý a vlídný člověk. 
Photo

Post has attachment
Zemřel Václav Hanf,

patřil k dětem z vyhlazených Lidic.

Po dlouhé nemoci zemřel ve vojenské nemocnici v pražských Střešovicích Václav Hanf, jeden z dětských pamětníků vyhlazení Lidic za druhé světové války.

Dožil se 82 let.

Hanf po nacistické likvidaci Lidic v červnu 1942 zamířil ve svých osmi letech na převýchovu. Díky své sestře se spolu s ní dostal do německé rodiny jako Hans Joachim Strauss.
Jako "neposlušný a nezvladatelný" ale podle svých slov zbytek války strávil v různých výchovných zařízeních pro mládež. Tam byla do koncentračního tábora zavlečena řada lidických žen. Josefina Napravilová, která se po válce angažovala v pátrání po českých dětech, ho našla v Salcburku v prosinci 1945. Válku přežil on i obě jeho sestry.

Po válce se Hanf k nevoli komunistického režimu oženil s dívkou, která měla být jako dcera kulaka vystěhována do pohraničí. Nesměl pak podle svých vzpomínek pokračovat v poddůstojnické škole a byl zařazen k Pomocným technickým praporům.

Informaci České televize (ČT) v neděli potvrdil Památník Lidice.
Photo
Wait while more posts are being loaded