Profile cover photo
Profile photo
Archiv PTP-VTNP
6 followers -
Svaz Pomocných technických praporů - Vojenské tábory nucených prací České republiky
Svaz Pomocných technických praporů - Vojenské tábory nucených prací České republiky

6 followers
About
Archiv's posts

Post is pinned.Post has attachment
Jak na prohlížení fotografií?

1. Vybrané album zobrazíte kliknutím na název alba.
2. Otevře se vám celá fotogalerie vybrané akce.
3. Kliknutí na kteroukoli fotku ji otevřete ve větším okně. Šipkami na klávesnici nebo ve spodní části pod fotografií prohlížíte další fotografie z alba.
4. Kliknutím na křížek v pravém horním rohu fotografie zavřete okno s fotografií a vrátíte se zpět do alba.
5. Kliknutím na šipku zpět (←) v prohlížeči (nebo na klávesu ← Backspace na klávesnici) se vrátíte zpět na úvodní stránku archivu PTP.

Zobrazení prezentace na celé obrazovce

1. Ve vybraném albu klikněte na libovolnou fotku, kterou chcete vidět ve větší velikosti.
2. Kliknutím na položku "Prezentace" nad fotografií fotku zobrazíte přes celé okno.
3. Kliknutím na tlačítko "Přehrát" spustíte prezentaci.
4. Prezentaci ukončíte zmáčknutím tlačítka (Esc) v levém horním rohu na klávesnici.

Další nápovědu naleznete na https://support.google.com/plus/topic/6023040?hl=cs&ref_topic=3049663
Photo

Post has attachment
Msgre. Josef Veselý (28. července 1929 Zlámanka u Kroměříže – 5. února 2010 Ostrava) byl český katolický kněz, básník, novinář, spisovatel a politický vězeň komunistického režimu.

Narození: 28. července 1929
Úmrtí: 5. února 2010 (ve věku 80 let)
Povolání: spisovatel a básník
Ocenění: Řád Tomáše Garrigua Masaryka (2009)

Život

Josef Veselý studoval od roku 1940 na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, v roce 1948 (po přestávce v letech 1942-1945 vynucené uzavřením školy okupačními orgány) maturoval a vstoupil do kněžského semináře v Olomouci. V roce 1950, po násilném zrušení semináře, strávil 3 roky u PTP. Po návratu z PTP pracoval v letech 1954–1961 jako technický pracovník v Oblastní galerii v Gottwaldově.

V roce 1961 byl zatčen pro členství ve Společenství Vladimíra Neuwirtha a 25. července téhož roku ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 13 let vězení. Dne 8. prosince 1962 jej ve Valdické věznici tajně vysvětil na kněze biskup Ján Chryzostom Korec.[1] Po propuštění v roce 1965 pracoval jako dělník, pak v letech 1968-1970 dokončil svá teologická studia v Litoměřicích. Jako kněz působil jako kaplan v Ludgeřovicích (1970-1971), administrátor v Budišově nad Budišovkou (1971-1981), administrátor v Opavě-Jaktaři (1981-1987) a od roku 1987 se stal farářem ve farnosti Panny Marie Opava a děkanem děkanátu Opava. Dne 5. února 1991 byl jmenován čestným papežským prelátem. Ve své pastorační činnosti se soustřeďoval zejména na nemocné, děti a rodiny. V roce 2005 odešel na odpočinek.

Během svého života získal mnoho různých ocenění. V roce 2001 obdržel za svůj dlouholetý duchovní a kulturní přínos Opavě Cenu Petra Bezruče. V roce 2005 mu pak ČBK udělila cenu za duchovní literární činnost. Dne 28. října 2009 byl Josefu Veselému propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. Protože ze zdravotních důvodů si nemohl vyznamenání v Praze převzít, bylo mu předáno prezidentem Václavem Klausem na ostravské radnici 1. února 2010. Několik dní po předání vyznamenání Mons. Josef Veselý 5. února 2010 zemřel. Byl také čestným kanovníkem Kolegiátní kapituly u sv. Mořice v Kroměříži.

Literární dílo

Josef Veselý publikoval řadu básní a textů, původně jako bibliofile a soukromé tisky. Knižně mu začaly vycházet až po roce 1989, kdy také začal přispívat do církevních periodik (např. časopis opavských farností Cesta).

Jeho nejvýznamnější publikovaná díla jsou kolekce básnických sbírek Kamínky do mozaiky (1992) a Znamení (1992, 2004) a výbory z básnického díla Civilizace lásky (1996) a Ve znamení slunce (1999).

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Veselý
Photo
Photo
01.12.16
2 Photos - View album

Post has attachment
Svazy sdružující bývalé ‚pétépáky‘ končí. Členové jsou již příliš staří

Svazy sdružující bývalé příslušníky Pomocných technických praporů, známé jako „pétépáci“, ukončí svou činnost. Důvodem je vysoký věk jejich členů. O rozpuštění organizace ke konci roku rozhodli delegáti Českého svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. Ke stejnému kroku se chystají i moravskoslezská organizace i sám Svaz Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací (Svaz PTP).

Svaz PTP byl založen už v květnu 1968, svou činnost ale ukončil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy téhož roku. Znovuobnoven byl v únoru 1990. Sdružuje muže, kteří byli v letech 1950 až 1954 jako politicky nespolehliví a režimu nepohodlní zařazeni v rámci československé armády do pomocných technických praporů (PTP). Ve svazu jsou zastoupeny i vdovy po „pétépácích“.

Organizace se zaměřovala na upozorňování na komunistické zločiny 50. let. Její členové jezdili mimo jiné na přednášky a v Brandýse nad Labem vybudovali muzeum, které historii PTP připomíná.

Delegáti dnešního sjezdu české pobočky svazu se shodli na tom, že jim už kvůli vysokému věku ubývají síly. Řadě z vedoucích představitelů je blízko 90 let. „Další organizovaná činnost je dost iluzorní. Nedovedu si představit, že bychom se tady ještě za tři roky mohli setkat. Možná jenom kdyby nás přivezli na vozíku,“ poznamenal předseda Svazu PTP Jan Decker. Vyzval proto delegáty, aby poslechli rozum a ne srdce a činnost svazu ukončili. Věří tomu, že jednotlivé kluby se budou dále scházet a členové se budou i nadále účastnit setkání s veřejností.

Český svaz PTP by měl skončit k letošnímu 31. prosinci. V říjnu pravděpodobně ke stejnému kroku přistoupí v Brně i moravskoslezský svaz PTP a v listopadu pak činnost skončí i Svaz PTP. Příští rok by se ještě členové českého svazu PTP chtěli sejít na tradiční každoroční akci v klášteře svaté Dobrotivé v Zaječově na Berounsku, kde sídlil 52. pomocný technický prapor.

Vedení Českého svazu PTP se podle svého předsedy Jiřího Růžičky dohodlo s Národním muzeem, že převezme expozici v Brandýse nad Labem o historii PTP a komunistických zločinech a bude ji dál provozovat. Společně zřídí nadační účet, na který svaz převede zbylé peníze v řádu statisíců korun. Budou určeny na chod muzea a na přednášky. Zmodernizované muzeum PTP by se mělo v brandýském zámku otevřít ještě během podzimu, řekl Decker ČTK.

Pomocnými technickými prapory prošly desítky tisíc lidí. Končili v nich vysokoškolští studenti, kteří nesouhlasili s komunismem, i jejich profesoři, zemědělci, kteří nechtěli vstupovat do družstev, či příslušníci šlechty. Fyzická práce v tvrdých podmínkách navíc s vojenským výcvikem, ideologickým působením a různými formami ponižování měla tyto lidi zdeptat a „převychovat“ v duchu potřeb komunistického režimu.

Podle Růžičky „pétépáky“ využívali i představitelé komunistické moci pro své soukromé účely. Například ministr obrany Alexej Čepička si tak nechal postavit vilu v Dobřichově. Pracovali na 621 pracovištích včetně 50 hlubinných dolů, poznamenal Růžička.

„Tehdejším vládcům totalitního systému po vzoru Sovětského svazu se nás nepodařilo zlomit na duchu a na těle těžkou prací a politickou převýchovou, i když před Stalinovou smrtí nám hrozil transport do gulagů bez možností návratu,“ řekl místopředseda moravskoslezského svazu PTP František Možný. Nyní Svaz PTP sdružuje asi 3000 "pétépáků“ a asi 1000 vdov po nich. Podle Možného ještě na počátku 90. let měl 16.000 členů.

Zdroj: http://www.lidovky.cz/svazy-sdruzujici-byvale-petepaky-ukonci-kvuli-veku-svou-cinnost-p94-/zpravy-domov.aspx?c=A160927_141331_ln_domov_sij
Photo

Post has attachment
Dojde ke zrušení "pétépáckých" svazů. Většina z jejich členů je už příliš stará.

Svazy sdružující bývalé příslušníky Pomocných technických praporů, známé jako "pétépáci", ukončí svou činnost. Důvodem je vysoký věk jejich členů. O rozpuštění organizace ke konci roku dnes rozhodli delegáti Českého svazu Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací. Ke stejnému kroku se chystají i moravskoslezská organizace i sám Svaz Pomocných technických praporů - Vojenských táborů nucených prací (Svaz PTP).

Svaz PTP byl založen už v květnu 1968, svou činnost ale ukončil po vpádu vojsk Varšavské smlouvy téhož roku. Znovuobnoven byl v únoru 1990. Sdružuje muže, kteří byli v letech 1950 až 1954 jako politicky nespolehliví a režimu nepohodlní zařazeni v rámci československé armády do pomocných technických praporů (PTP). Ve svazu jsou zastoupeny i vdovy po "pétépácích".

Organizace se zaměřovala na upozorňování na komunistické zločiny 50. let. Její členové jezdili mimo jiné na přednášky a v Brandýse nad Labem vybudovali muzeum, které historii PTP připomíná.

Delegáti dnešního sjezdu české pobočky svazu se shodli na tom, že jim už kvůli vysokému věku ubývají síly. Řadě z vedoucích představitelů je blízko 90 let. "Další organizovaná činnost je dost iluzorní. Nedovedu si představit, že bychom se tady ještě za tři roky mohli setkat. Možná jenom kdyby nás přivezli na vozíku," poznamenal předseda Svazu PTP Jan Decker. Vyzval proto delegáty, aby poslechli rozum a ne srdce a činnost svazu ukončili. Věří tomu, že jednotlivé kluby se budou dále scházet a členové se budou i nadále účastnit setkání s veřejností.

Český svaz PTP by měl skončit k letošnímu 31. prosinci. V říjnu pravděpodobně ke stejnému kroku přistoupí v Brně i moravskoslezský svaz PTP a v listopadu pak činnost skončí i Svaz PTP. Příští rok by se ještě členové českého svazu PTP chtěli sejít na tradiční každoroční akci v klášteře svaté Dobrotivé v Zaječově na Berounsku, kde sídlil 52. pomocný technický prapor.

Vedení Českého svazu PTP se podle svého předsedy Jiřího Růžičky dohodlo s Národním muzeem, že převezme expozici v Brandýse nad Labem o historii PTP a komunistických zločinech a bude ji dál provozovat. Společně zřídí nadační účet, na který svaz převede zbylé peníze v řádu statisíců korun. Budou určeny na chod muzea a na přednášky. Zmodernizované muzeum PTP by se mělo v brandýském zámku otevřít ještě během podzimu, řekl Decker ČTK.

Pomocnými technickými prapory prošly desítky tisíc lidí. Končili v nich vysokoškolští studenti, kteří nesouhlasili s komunismem, i jejich profesoři, zemědělci, kteří nechtěli vstupovat do družstev, či příslušníci šlechty. Fyzická práce v tvrdých podmínkách navíc s vojenským výcvikem, ideologickým působením a různými formami ponižování měla tyto lidi zdeptat a "převychovat" v duchu potřeb komunistického režimu.

Podle Růžičky "pétépáky" využívali i představitelé komunistické moci pro své soukromé účely. Například ministr obrany Alexej Čepička si tak nechal postavit vilu v Dobřichově. Pracovali na 621 pracovištích včetně 50 hlubinných dolů, poznamenal Růžička.

"Tehdejším vládcům totalitního systému po vzoru Sovětského svazu se nás nepodařilo zlomit na duchu a na těle těžkou prací a politickou převýchovou, i když před Stalinovou smrtí nám hrozil transport do gulagů bez možností návratu," řekl místopředseda moravskoslezského svazu PTP František Možný. Nyní Svaz PTP sdružuje asi 3000 "pétépáků" a asi 1000 vdov po nich. Podle Možného ještě na počátku 90. let měl 16.000 členů.

Post has attachment
XI. SJEZD SVAZU PTP ČR - VTNP
16. LISTOPAD 2016
KONGRESOVÝ SÁL DOMU ARMÁDY, PRAHA

Post has attachment
JUDr. Bohumír Dufek (1926)
Desatero je úkolák, lidé neradi slyší, co se smí a co nesmí. Ale držme se té zásady, tak nemůžeme daleko uletět ani klesnout

• narodil se v roce 1926 v Brně
• po válce studoval v Brně práva
• v roce 1946 vstoupil do Lidové strany
• po únoru 1948 vyhozen z práce i ze školy
• protikomunistický odboj s Karlem Kašpárkem
• v roce 1950 nastoupil na vojnu
• pracoval v dolech a na stavbách
• po vojně nastoupil v Investiční bance
• místopředseda Ústřední rady svazu PTP

„Narodil jsem se v Židenicích 1926, byla to chudá čtvrť, sociální cítění mi zůstalo z té doby až dodneška. Rodiče byli zdravě konzervativní. Matka selského rodu, dar víry, předala rodině. Otec ruský legionář, masarykovec, trochu volnomyšlenkář, ale maminka ho vzorným příkladem přesvědčila, že křesťanství a katolictví je výborná věc na řízení života soukromého i veřejného. Rodičům vděčím za to, že jsem si dokázal udržet páteř.“

Až do svých patnácti let prý byl Bohumír Dufek uličník. Nelibě to nesly zvláště dámy z okolí. To se prý později změnilo, když provedl „sebezpytování“ a získal náhle pověst vzorného hocha. Svůj díl na tom prý mělo náboženství i kladný vztah k rodičům. Od té doby je pamětník také přesvědčen, že „...rodina je základ nenahraditelný, to si dnešní doba neuvědomuje. Tu kinderstube by měl člověk získat do tří let... Byl jsem sokolem i skautem. Orlu fandím až dneska, vidím, že vedle toho cvičení je potřeba nějaké duchovno.“

Škola

Na gymnázium pamětníka doporučil pan učitel Pochop, učení mu nedělalo problémy. Vždycky to dotáhl na vyznamenání. Od kvinty ho škola začala opravdu bavit. Zajímaly ho jazyky, hlavně němčina, což se v protektorátu hodilo.

Dva roky práv a politika

Po válce byl Bohumír Dufek přijat jako student práv, ve čtyřicátém šestém roce se stal členem Lidové strany a Klubu lidoveckých akademiků, kde spolupracoval hlavně s kamarádem Karlem Kašpárkem, který dělal předsedu, pamětník jednatele. Rozuměli si, jezdili po besedách na moravském venkově, utkávali se s vesnickými komunisty a měli úspěch. „Byli jsme dost inteligentní a přesvědčení – dodnes si myslím, že únor 48 byla tragédie. Byl jsem dost exponovaný, když přišli komunisti, dostal jsem padáka mezi prvními v republice. Co se mnou, úřad práce mě poslal do dolů. Naštěstí tam byli lékaři, zjistili mé problémy s ledvinami, tak mě poslali, abych sázel stromečky, to taky nešlo, bylo to venku... Tak na vojnu.“

Mysleli na odboj

10. března 1948 byl Bohumír Dufek z brněnských práv i případných ostatních škol v republice vyloučen. Akční výbor ukončení studia odůvodnil takto: „Jako významný činitel KLA jsi stál úplně ve službách představitelů reakční rozvratnické politiky. Svůj souhlas s jejich politikou a zásadní postoj proti pokrokovému vývoji jsi projevoval jako řečník a ideový pracovník mezi mládeží.“ Do dvou dní musel odevzdat index. Pamětník nakonec přesto dostudoval díky přímluvě v Praze. S taktéž vyloučeným kamarádek Karlem Kašpárkem mysleli na odboj. Bohumír Dufek měl na starost shánění peněz. Jednou měl ale jet do Moravské Třebové, aby převzal prázdné orazítkované občanky. „Dostal jsem balíček pečlivě zabalený.“ Byla to obrovská výhoda později při výslechu, kde mohl předstírat, že neví, co v balíčku bylo. Nejdříve se dokonce pokusil zapřít i to, že v Moravské Třebové vůbec někdy byl. Jak poznamenává i zápis StB, z této protistátní činnosti nebyl nikdy usvědčen.
Přítel z Lidové strany a otec pamětníkovy přítelkyně Emil Vojanec mu díky svým konexím přes americkou ambasádu nabídl v této době možnost emigrovat do Spojených států, kde měl Bohumír Dufek příbuzné. Nakonec ale neodjel, hlavně kvůli rodině.
V zápisech StB je poznámka: „Udržoval známost s dcerou poslance Vojance, oženil se s ní jen proto, aby se za něj Vojanec přimluvil.“ Pamětník ke svému vztahu s dcerou Emila Vojance dodává: „To se pak nějak polámalo, já se přiznám, že to byla možná má chyba, já se nebyl schopen vypořádat s dopady Února, je mi to líto, byla to dobrá holka, hodná. Já nebyl schopen solidního rodinného života.“ Podle svých slov se však se slečnou Vojancovou, navzdory opačnému tvrzení StB, nikdy neoženil.
Už 6. března 1948 byl Bohumír Dufek také odvolán ze své dosavadní práce, kterou vykonával v prověřovací a trestní komisi obvodní rady ÚNV zemského hlavního města Brna. Nejdřív ho obeslal úřad práce, nakonec ale skončil na vojně.

Vojna

1. října 1950 narukoval Bohumír Dufek na vojnu. Na základní službu už byl ale poměrně starý. Byl přidělen k malé velitelské rotě, kde jednou probíhalo sezení na PVS, tedy na politicko-výchovné světnici. Vojín Dufek se přihlásil, že chce do kostela. „‚Nemáte přísahu!‘ ‚Podle ústavy bych měl právo...‘ On mě chtěl před ostatními shodit, prý: ‚Chtěl by ještě někdo...?‘ Celá rota se hlásila, tam byl i zuřivý bolševik, redaktor Rovnosti – přihlásil se taky. Byli nadržení, měsíc v kasárnách... Teď, kdo skupinu povede: měli jsme tam tři ‚aspiriny‘, tak se říkalo aspirantům, jeden z nich, slovenský luterán, povídá: ‚Já ich poveděm.‘ A velitel byl v koncích. A my v pořádku tam, v pořádku zpátky, žádný průser...“

PTP

Příhoda pokračovala při vojenské prověrce: „Vy jste se vloudil do armády, abyste ji rozvracel.“ – „Normálně jsme uplatnili právo podle ústavy...“ – „Vy jste agent!“ Tři hodiny prý trvala tato debata. Na půdě ústavy byl ovšem budoucí právník neporazitelný. Vyhrožovali mu Špilberkem a nakonec ho od prověrky vyhodili. Po přísaze, kterou složil 28. října 1950, mu vzali zbraň a poslali ho k PTP do dolů v Karviné. „Katastrofa. Sloje padesát až šedesát centimetrů, člověk pracoval vleže, několik pater pod zemí.“ Nejdříve ho jako nováčka, a ještě k tomu vysokého, nikdo nechtěl do party. Kopání kylofem vydržel jen pár dní, pak šel na Důl Žofie do Orlové, kde se mohl pod zemí trochu narovnat.
Vzpomíná, že mu šlo v dolech i o život. „Stalo se, že štajgr mě pro něco poslal, tak jsem valil po té hlavní sváře, kde jezdila lokomotivka. Za mnou se něco děje, světlo: lokomotivka tlačila ty prázdné vůzky. Chodba byla vysoká, klenutá, vyztužená ocelovými vzpěrami, 30 cm od sebe. Byla tma, řidič mě neviděl, hluk – volání nemělo smysl, utíkal jsem, strach mi svíral řitní otvor, co bude?!“ Byl zázrak: „Jeden ten hajsman byl prasklý, odstranili ho, druhý nebyl namontovaný, byla tam asi 60 cm mezera, když se to lámalo, zůstalo 40 cm místo. Já do toho zaklekl, on okolo mne přepršal, ani o mně nevěděl... Kdo tam přivalil tu vzpěru, toho hajcmana, a nedal tam novou? Kdo?“ Bývalý vojín Dufek myslí na svého strážného anděla. „Vůzky z deseticentimetrovejch fošen obité plechama – to by ze mne byl guláš!“

Na stavbě

Když se dostal z dolů, pracoval na stavbách, třeba v Libavé nebo ve Šternberku. „Zjistil jsem, že u lopaty nemusel člověk zůstat. Vojenské stavby potřebovaly moře lidí. Já byl železářem, dělal jsem třmínky, výztužku... u lopaty zůstali jen kluci, co byli dobří jen k lopatě. Život pétépácký nás naučil všecko. Já byl časem i pomocným stavbyvedoucím. Po návratu z vojny jsem si nemohl udělat strojní průmyslovku, škoda, mohl bych být někde zašitý. Takhle jako právník jsem byl pořád podezřelý.“
Základní vojenskou službu nastoupil Bohumír Dufek 1. října 1950 a do civilu se dostal až 12. prosince 1954. Byl v Karviné, Libavé, Šternberku, v Ostravě, v Brně a v Rajhardu u Brna. Pak si pro jistotu zařídil modrou knížku.

Po vojně

Po vojně nejdříve nastoupil do Investiční banky, kde se zjistilo, že umí pracovat a nebojí se práce. „Tam bych se normálně nedostal, než vyšetřili můj kádrový profil, osvědčil jsem se, nechali mě tam, byl jsem nadějný mladý kádr, osmadvacet let, tam byli staří bankovní úředníci z první republiky.“ Kádrový posudek z roku 1957 už má pamětník mnohem lepší: „Poměr k dnešnímu zřízení hodnocen kladně.“ Jak sám dnes říká, nechtěl kvůli komunistům sabotovat republiku jako takovou. Navíc měl známé na obou stranách řeky a i mezi komunisty se našli lidé, kteří nekradli, nevyžadovali dodržování hloupých zákonů a pravidel a byli to slušní občané. „Poněvadž žít se musí. Primum vivere deinde philosophari. Nejprve žití, pak filozofování, tím jsem se řídil. Nemám si co vyčítat.“

PTP dnes

Moravskoslezský svaz založili v roce 1992, když v Praze v celorepublikové organizaci byly rozbroje. V květnu 1992 se trhli Slováci. Starají se o zdraví a sociální záležitosti svých členů. Také vydávají knížky, třeba pétépácké příběhy Hořké vzpomínání.
Na závěr ještě paměntík dodává: „V září 1948 mě navštívil gentleman z jisté instituce: ‚Pane Dufek, mám tady zprávu, že byste měl studovat... Ale musel byste se za to odměnit. Lidová mládež by vás vyslala jako rezidenta do Bavorska.‘“ Když pamětník podle vlastních slov odmítl, dostal od něho k podpisu, že nechce spolupracovat. Jak komentuje, nebylo mu přitom dobře.

Photo

Post has attachment
IX. SJEZD MORAVSKOSLEZSKÉHO SVAZU PTP – VTNP KONANÝ 27.ŘÍJNA 2016 V KLUBU UNIVERZITY OBRANY - BRNO

Post has attachment
IX. SJEZD ČESKÉHO SVAZU PTP - VTNP

KONANÝ 27. ZÁŘÍ 2016
V KONGRESOVÉM SÁLE DOMU ARMÁDY
V PRAZE 6 - DEJVICÍCH

Post has attachment
Výroční členská schůze ÚO Uherské Hradiště 11.10.2016

Spravedlnost?

Odhodlávám se psát jedny z nejodpornějších slov a událostí, které jsem kdy zachytil svoji rukou.. Zamýšlím se nad krutou skutečností, která charakterizuje období služby u PTP v roce 1953…
Ty sedíš tam dole 600 metrů pod kořeny stromů a poslouchám…co všechno mohlo zapůsobit na výplod lidského zla, neřestí, řítících se jako lavina celým ostravským koridorem…
Úryvek: Ty jsi ženatý?
No, pane, abych nebyl.
A děti?
To je, kurva - to má kule. Na to si nepotrpím. Já musím mít, kurva, volnost
Kurva, to byla žába zrcz. A toto zrcz zaznívá každou chvilku…je to dodatek při havířském bagování. ..To bylo v Českém Těšíně. Kurva. A ONA ¨přišla k bráně, a taky manželka…Kurva , zrcz ona byla doktorka. To víš, já nejsem žádnej takovej se shora. Ale ona mně přeci jen seděla. To byla mr…ačka. To se šlapalo. …Byl jsem tam taky tancovat s kámošem a kus dál vidíme dvě ženský. A ta jedna, to byla ona. Za chvíli jsme se zčuchli…to mělo kule. To mělo kule!…A teď přijela se starou a u brány se pohádali. Pak jsem řek …s tou doktorkou…zrzc…A jiná, to je moje milenka z Petřvaldu.. To rande mám tuhle neděli…
Ty jsi přeci jen kaňour.
To ti byly čísla. S doktorkou to mělo kule! Já myslel, že jí neoddělám…Pak jsem se najedl…

(Ukázka dole, květen 1953)

Wait while more posts are being loaded