Ty největší vždy sžírá vlastní skromnost
Jsou rozhovory, z nichž prosakuje lidská moudrost. Tohle je jeden z nich.

Vidím třeba jít po chodbě osmadvacetiletého lékaře, z pokoje vystoupí osmašedesátiletý pán v županu a uctivě a pokorně se zeptá, jestli by už ho pan doktor mohl pustit domů, že už mu nic není. A tenhle mladý frajer odvětí: Až zítra... Protože je to přece pro dobro pacienta, že. A nezeptá se, proč ten člověk spěchá domů, jestli tam nemá psa, který na něj čeká. Tak takového člověka bych já vyrazil. Je to totiž jen zdánlivá maličkost. Když v tom ten lékař žije desítky let a nikdo ho včas nesekne po ruce, začne si myslet, že je Pánbůh. Takových je u nás hodně.
Shared publiclyView activity