Profile cover photo
Profile photo
Tomáš Drkula
1,724 followers -
Naive Painter from Czech Republic.
Naive Painter from Czech Republic.

1,724 followers
About
Posts

Post has attachment
Laudonský hřbitov s náhrobky členů rodu von Loudon v Bystřici pod Hostýnem

Šlechtický hřbitov potomků slavného generála a polního maršála Ernsta (Arnošta) Gideona Loudona, vojevůdce císařovny Marie Teresie, nechal vybudovat v r. 1894 majitel bystřického panství, svobodný pán Arnošt (Ernst) Loudon, který byl c. a k. komořím a tajným radou ve Vídni. Spolu se svou ženou Henriettou hr. Seilernovou mají náhrobek ve střední části areálu. Hřbitovu dominuje novogotická pohřební kaple, kterou vyprojektoval pro Loudony vídeňský architekt Karel Mayereder. Interiéru kaple, jejíž interiér kupodivu není využíván jako hrobka, vévodí barevný triptych od akademického malíře Hanuše Schwaigera.
PhotoPhotoPhotoPhotoPhoto
13.11.17
6 Photos - View album
Add a comment...

Post has attachment
Pár nových maminčiných drátovaných šperků. 😉💎✨💍
Přeji všem hezký pondělní podvečer a vzrušující týden, přátelé. 😊🍀🍁🍂

#wire #wrapping #wire-wrapping #handmade #jewelry
PhotoPhotoPhotoPhotoPhoto
06.11.17
12 Photos - View album
Add a comment...

Post has attachment
Jednou si bekovku nasadíš a zjistíš, že v klasických kšiltovkách jsi býval jen kluk, možná i chlap.
Ale v bekovce jsi od teď muž! 😉
Přeji krásný pátek a teplý a útulný víkend všem, přátelé. 😉🍀🍂🍁🍃💖
Photo
Add a comment...

Post has attachment
Ice Kingdom in Moravian Wallachia. Moravian-Silesian Beskids, Czech Republic.
Have a wonderful day! 😉🍁🍀
Photo

Post has attachment
O dvúch súsedoch a o zbojníkovi, co spál pod hlohovým chrástem, jak ho našli
To gdysi byli dvá súsedi a bývali na pasekách. Ten jeden co býl, ten sa měl dobře; neměl žádných malých děcek, co by jich musél živiť, tož co si sám nazhúžvjál, já si sám zežíl. Nemosél sa starať o druhé, tož mu bylo na světě dobře, ničeho mu nechybělo. Ale zato ten druhý súsed! Nech sa dřél kolik stačíl, do syta sa nigdá nenajed a všecko sa obracalo enom do hladných krků.
Měli tých děcek sedum.
Ale šak on si na život ani ze svojú ženú nigdy nezažímál. Ešče Bohu děkovali, že sa jím všecky děcka tak ve zdravjú držíja. Tom zhúžvjalovi lakomém všecky pozumíraly.
A měli títo súsedi každý jedného vola, a gdyž byly práce, spříhali jích a okonávali práce spolem. Gdyž bylo orať, jeden deň sa oralo jedném, na druhý deň druhém. Tak sa dycky čídú čidívali.
Tu jeden raz přišlo orať na poli teho, co býl chudobný a co měl tych dětí. Menovál sa Ščepán, tom druhém bylo Filip.
Ščepán chodíl za pluhem, Filip poháňál voly. Až - jak tak orajú - doorali sa ke konci záhona a tu pod hlohovým chrástem vidíja ležať člověka.. Býl ze zavázanú hlavú, popřítý o mezu a spál si jak spravedlivý.
Širáň měl na tři guráše, na střevícoch veliké stříbrné přasky a na mezi u hlavy měl položenú hrubú kabelu ze zlatem. A to býl, víte, zbojník a býl raněný.
Filip chytíl sekyru od pluhu a chťél milého zbojníka na místě zabiť a o zlato sa rozděliť, ale Ščepán nedopustíl tak. A sekyru mu zebrál. Filip sa ke kabeli ani nablížiť nesměl. Ani sa jí dotknúť.
Zbojník na Ščepánovém poli ležál, tož tom to bylo, jak dyby ve stavéňú jeho, a aj ho ochraňovál. A gdyž měli na tom místě, jak tá kabela ležala, orať, pěkně ju vzál, po bok mu ju položíl a ani okem do ní nenahlédnúl. Sa mu nebažilo po jeho zlatě, třebaže býl aj potřebný.
Chtěl ostať v poctivosti.
Orali až do samého večera, ale ten pod tým chrástem sa ani nepohnúl. Filip sa pořáď ze Ščepánem dožúvál a divně ináč na něho dobíjál, aby sa o tý peníze rozdělili. Ale Ščepán né a né. A upozvoliť sa k těmi nechťél. Takovým penězom že néni požehnání, pravíl. A jak slunečko zapadlo a měli jeť dóm, ešče milém zbojníkovi do čutery ze studénky vody nabrál a kus chleba čérného, co mu zbylo od oběda, k něm do trávy položíl.
Potom jeli dóm, ale nic nemluvili, ani na sebe nehleděli.
Až na druhý deň. Sa byli podívať pod chrást - ale zbojníka už nebylo. Býl pryč. Enom tráva tam po něm ostala zležená. Odešél a Ščepán na ni aj brzo zapomňél. Neměl času naň mysleť, byly inší starosti. Přichodila zima, tož bylo potřeba děcka zaoděť a zaobuť. A peněz nebylo.
Gde vzíť obuvě a obšaty tepléj pro ně na zimu?
Viďél, že nezbude než prodať vola. Futra pro něho také neměl, rok byl suchý, taktak že krávu přezimuje, protože mléko pro děcka moselo byť.
Lúto mu bylo vola pryč prodávať, ale co bylo dělať? Jednúc skoro ráno otočíl mu provaz kole rohů a védl ho milého do města. Na trh. A jak to bylo cesty kus, ešče proň na záda do trávnice aj trochu sena vzál.
Víte, ale nedobře ho Ščepán prodál. Málo za ni dostál. Hromadu hospodářů voly prodávalo, gdyž teho futra nebylo, tož býl dobytek laciný. Ale přeca v lútosti sa s ním rozchodíl, těžko mu přišlo sa s ním lúčiť, dyť mu celé roky pomáhál živiť rodinu.
Velice prosíl Ščepán teho kupca, aby s ním dobře zachodíl. Že je to dobré zvířa, pravíl.
Ale už mosél íť dóm.
Sa nigde neohlédál a aby si zblížíl, sa pustíl horama. Už mělo byť brzo tma.
Ptáci sa už stahovali do hnízd, v hoře od ních utichlo a býl prám naprostředku téj hory - prám sa tam dvě cesty křižovaly - najednúc učúl z hory botiska dúpať, haluzí praščať a na cestu před ním, zpomezivá stromů, vyskákali chlapiska s flintama a s obuškama, a préj: „Stoj!“
A to byli zbojníci. Obstúpili ho dokolečka a aby dál peníze, po něm chtěli.
Prosíl jích Ščepán velice, skoro s plačem jích prosíl, aby ho nechali. Že dyť je chudobný, vola že mosél prodať, aby rodinu na zimu zaoďél, ale chlapi nic ho nepočúvali a všecky mu ze sajdáka při boku zebrali. Enom sa mu smíli. A tam tí.
Zaplakál Ščepán na téj křižnéj cestě. Za zbojníkama čúl už zas enom haluzí prasčať a obušky o kameně cingať, jak utěkali s týma penězy.
Ale vtéj sa před něho zrazu postaví jakýsi pán, s širáněm na tři guráše, ze stříbrným obuškem v hrsti a na čele sa mu značila izva červená. Ščepán hneď si zpomňél na teho zbojníka od hlohového chrásta.
A povidá mu ten pán, préj:
„Co plačeš, Ščepáne? Tady v hoře.“
„Ťanu. Kerak nemám aj plakať? Doma děti hladné, nahé, vola sem mosél prodať, cobych jích mohl na zimu zaoděť, a tady mňa jacísí zbojníci předskočili a peníze mně zebrali.“
Pán nepravíl nic, enom z kapse stříbrnú píščelku vytáhl a hvízd! na ňu. Hvízd! hvízd! - Třikráť. Až sa to po celéj hoře rozlehlo. A enom na ňu zahvízdál, hneď to zas z hory ze všeckých stran začalo praščať a dúpať a to sa zbíhali tí zbojníci. Pozvyskakovali na cestu a obstúpili Ščepána aj z milým pánem dokolečka, protože to býl ten jejích nájhlavní. Héjtman.
Dvanáct jích bylo. Ale ten sa na ně ani neohléd a rovno povidá Ščepánovi:
„Nic nenařikaj, Ščepáne. Já ťa znám. Od teho hlohového chrásta sa na tebe pamatuju. Jaks mně život zachráníl.“ A naporučíl mu, aby nastavíl čepicu. Baranicu. A odepnúl při boku koženú kabelu a jak mu do ní sype stříbro aj zlato, tak. Tak to břinčalo a sa bliščalo. Préj:
„Já sem, bratře, tedová pod tým hlohem dobře vypočúl tú tvoju řeč s Filipem. A sem si to dobře zapamatovál. Sem nespál. Tož toto si nech za to, žes mňa tak ochraňovál, gdyž sem sa nemoh brániť a že si poctivý a potřebný. Di s pokojem dóm a zaoděj děcka. A namísto teho jedného vola si včil kup dva uherské.“ A tých peněz mu nasypál plnú baranicu. Ledvá ju v rukách držál, jak byla těžká. A tí zbojníci mu také do ní začali házať stříbrné aj zlaté peníze, až do vrchovata.
Potom hejtman naporučíl naklasť ohňa a napécť masa a gdesi z hory ze skal došulili bečicu dobrého vína a tak milého Ščepána počastovali a uctili, všeckým, co měli nájlepší. Jak nejakého pána. Samé maso jedli. A potem začali při ohňoch tančiť a zpívať a aj gajdy měli a cimbál a husle. Přinésli to ze skal, jak to tam měli schované.
Chýlilo sa k půlnoci a Ščepán sa s nima lúčil. Že už půjde dóm. Děkoval jím ešče velice. A tom jejích hejtmanovi nájvěc. Ale ten, to že nic néni, že šak mu to býl dlužen a ešče ho aj pěkně kus cesty odprovodíl a velice dobře sa s ním rozlúčil. Povidál:
„Ty sa nás, Ščepáne, nemosíš nigdá báť.“
Ščepán pořáď ani věřiť nemohl. Až když přišel dóm.
Hneď na druhý deň došél do města kúpiť kože a huně děckom na obšatu a aj voly. Tý sivé uherské si přivédl, aby si v zimě mohl z hor navoziť dřevo na chalupu, nebo mínil aj stavéní nové si zbudovať.

Namudušu, ale Filipovi bylo divné, gde tento Ščepán tolikých peněz nabrál? To víte...
A hneď šél k něm. Na zvědy.
Ťanu gde? Nechťél mu zelhať, tož mu to povidá. Jak ho íďa z jarmaku v hoře na téj křížnéj cestě předskočili tí zbojníci a jak ho potom ten jejích héjtman obdarovál, gdyž řekl, že je chudobný. Ale to mu neřek, že to býl zrovna ten od teho chrásta. Myslél si, že by mohl byť na něho zlý. Enom mu vypověděl, jak sa ten pán před ním postavíl a jak zahvízdal na tú píščelku a potom že ho tak obdarovál a pohostíl.
Včil mu Filip záviďél a pravíl si, gdoví, lesti by aj ho tak neobdarovali a nepohostili, gdyby jím řekl, že je také chudobný. A pojál také ten úminek, že teho svojého vola prodá a že ho potem třeba potká ščestí jak Ščepána súseda. Řekne tom hejtmanovi, že je chudobný a bude. A jednúc ráno vzál milého vola za řetaz, prodať do města.
Vyšél pěkně skorunko ráno, ešče ani slunečko nebylo výjité, ale sena ani ničeho mu nevzál. Myslél, šak že ho aj negde na cuzím popase. Takový býl. A aj to tak udělál.
Jak už ho bolely nohy, sedl si pěkně povedle cesty a než sa vůl v otavě napásl, sám pojedl. Potom zas hnál daléj. Až do města.
Veliký trh to tedová býl, hromadu luda bylo na trhovisku, ale kupec na Filipového vola sa pořáď nemohl nájíť, coby ho odvéd. Moc volál, vysoko céníl.
M-mm. Kupci enom hlavu podvihli. Kúpiť, nekúpili žádný a ani sa nedomlúvali. Šli dál. Už sa načisto zdálo, že ho Filip ani neprodá. Jedni už odchodili dóm, pokúpený statek pryč vodili, ale pro Filipa ešče kupca nebylo.
Už chťél také, že povede dóm, ale vtéj k něm příde jakýsi chlap. - Filip ho už dlúho viďél sa mezi ludem sem tam posmětať. Chlap jak řezničisko. A povidá:
„Co voláš za teho vola, bratře?“
„Kolik dáš?“
Chlapisko zacéníl. Préj tolik a tolik. Ale Filipovi to bylo málo.
„Přidáš ešče.“ A řekl, co za ni chce.
„Ííí... Bratře, spustíš. Co spustíš?“
Tož Filip cosi spustíl, chlópli si s chlapiskem do ruk a bylo. Vůl býl prodaný. A dobře ho prodál. Už šli enom do hospody, vypili haldamáš a za malú chvílku sa Filip ponášál dóm. Nezabávjál sa s nikým. Ponáhlál k horám, gde toťkaj súseda ščestí postřetlo. Na téj křížnéj cestě.
A ide milú horú a už sa zešeřívalo, protože už bylo navečérku. Tichučko bylo všade. Enom nad horú šumělo, co větr táhl.
A už přichodíl, co sa tý cesty křižovaly.
Najednúc hýp! hýp! hýp! na cestu chlapiska zpoza stromů. Skók! zpoza snětů. Zbojníci. S obuškama a s pistulkama za řemeni.
Pozvyskakovali na cestu a „Stoj!“ a préj „Peníze!“
Začál naplákať Filip. Že tento, že dyť je chudobný, dětí hromadu že má a gdesi cosi, prosíl; ale nic nepomohlo. Zbojníci nedbali. Peníze zebrali a tam tí pryč. Ztratili sa ve tmě v hoře, enom haluzí jím tam pod hohama praščalo, kaménčí sa od noh šulilo, jak utěkali.
„É,“ myslél si Filip a hleďél za nima. „É!“ a škrobál sa pod pažú aj na hlavě. Myslél si co včil?
Ale vtéj před ním stojí jakýsi pán, fúsatý, širáň na tři guráše, kolem pásu hedvábné šnory a na střevícoch stříbrné přasky... Jak ten pod tým chrástem...
„Jovej, jovej,“ zaplakál Filip. „Já neščasný člověk...“
„Co plačeš?“ ptá sa pán.
„Co plaču... Podívajte sa, velkomožný pane. Su chudobný člověk, dětí hromadu, nahé, hladné, vola sem mosél prodať, coby mně hlady nepomřely a včil mňa tu jacísí zaskočili a peníze mně zebrali.“ Tak bohákál.
Pán nic, enom stříbrnú píščelku vytáhl a jak na ňu třikráť zahvízdl, začalo to zas v hoře dúpať a haluzí na všeckých stranách praskýňať, tak sa to rozléhalo. A to sa zas zbíhali tí zbojníci. Tak to dokola zvónilo valaškama a šablama. Obstúpili všeci teho héjtmana aj Filipa a jak jích bylo ale dvanáct, ani sa nepohnúli. Strach z ních býl.
„Tož ty mňa chceš ocigániť, Filipe? Tož ty myslíš, že já ťa neznám?“ povidá najednúc milý pán Filipovi. „Ty myslíš, že já nevim, že žádných děcek nemáš, ale že sa ti enom našého zlata zahtělo? Anebo že sem už zapomňél, jaks mňa chťél tedová zabiť tú sekyrú od pluhu? Pod tým chrástem? Já sem vás tedová dobře vypočúl. Oba dva! Aj sem si to zapamatovál...“
Ech!
Začál Filip prosiť pána; na kolenoch ho prosíl, aby mu to odpustíl, že ho chťél oklamať. Velice ho prosíl.
Tož préj: „Já ti to pro prvníkráť odpúščám. Nenaříkaj. Ale teho zlata ti nedáme. Než možeš s nama ostať při naší hostině, gdyž sa ti jí tak chtělo.“
A chlapom hneď naporučíl ohňa klať a vína Filipovi aby podali. Tož tí hneď zas bečicu s vínem ze skaly přišulili a Filipovi prvně natáhli.
„Popij s nama,“ častovali ho.
A aj oni pili. Všeci. A tancovali kole ohňů a veselí byli, zpívali a aj na cymbál zas hráli a na husle a jeden k tom gajdovál na gajdách.
Až najdnúc po cestě gdosi vede vola, a jak Filip při ohni hledí, zrovna to býl ten jeho. A ten, co ho přivéd, to byl ten jeho poznatý kupec. A jak on včíl vzál odkádsi pantok, - řiz! vola do čela. Hneď sa vůl zvalíl. Hneď ho aj pořezál, kožu mu stáhli a maso (ešče jak bylo teplé a aj sa ešče z něho kúřilo), hneď rozsekali a do kotlů naházali. A za chvílu už to po hoře vónělo.
Chlapi zpívali a pili víno a gořalku z bečiček. Na gajdy vyhrávali a tancovali.
Filip enom pohlédál. Si myslél první chvílu, že gdyž mu peníze zebrali, že aspoň teho vola mu nechajú si odvésť. Toto nečekál. Starál sa, kterak ešče dopadne. Héjtman si ho už nevšímal, enom do ohňa hleďél a z faječky si kúříl.
Až bylo maso navařené, chlapi polévku vyléli na zem a enom samunké maso jedli. Kolik gdo chťél. Rukama si brali. Z kotlů.
Volali aj Filipa: „Čuješ, poď si vzít.“
Ale Filip nechťél. Ani do huby.
Pobízál ho aj héjtman: „Ber si. Ber si.“
A chlapi sa smíli, gdyž nechťél.
Ale gdeže včil měl Filip chuť na maso! Héjtman mu podál nacpať si aj fajku. Tabákem. Dobrým uherským. Ale ani ten mu nějako nešél. Ani vína piť nechťél, enom hore mezi vŕšky pohlédál, jak nebe a hvězdičky blednú. Bylo už k ránu. Jedni chlapi najeza sa, poléhali spať; enom keřísi u cest strážili a héjtman s faječkú v hubě u ohňa přemýšlál. Myslím, na koho by zas šli. Chlapi za chvílu zaročení v huňách už chrápali.
Až najednúc povidá héjtman Filipovi: „Lesti chceš, možeš íť dóm.“
Tož ten jak sa od teho ohňa zdvihl, tam ten! Skoky. Jak dyby mu bičem vydrál. Kole strážných v kožuchoch. Pustili ho, a býl rád, že nedopadl horší.
Enom teho vola banovál, nebo si myslél, kerak včil pole obdělá? Ščepán si bude orať párem a on aby motykú kopál. A těšíl sa na zlato a na sivé uherské...

Ej, léščí, léščí, zelené léščí,
putovali zbojníci, pámbu jim daj ščestí.
Povívaj, pofukuj, větříčku voňavý,
poráňaj, pozrážaj rosičku před nimi!

(Jan Kobzáň: „O zbojníkoch a o pokladoch z Moravského Valašska“)

#Valassko #Beskydy #Moravia #Wallachia #MoravianWallachia #ValahiaMoravă #valasskemuzeumvprirode #wallachianopenairmuseum
Photo
Add a comment...

Post has attachment
Počasí dnes sice moc nepřeje, přesto všem přeji příjemné páteční podzimní odpoledne a krásný a pohodový celý víkend, přátelé! 😊 Ať se vám podaří navodit psychickou pohodu a dobrou náladu.🌞😉🍷🍻🍀🍁
Můj program na sobotu a neděli je jasný. 😊
Photo
Add a comment...

Post has attachment
Dnes druhá neteř Mariánka. 😊 Jak rychle ten čas letí...
Přeji vám krásné středeční odpoledne, přátelé! 😉🍃🍁🌺🍂
Photo
Add a comment...

Post has attachment
Neteř Anežka roste jako z vody... 😊
Přeji všem krásné úterní dopoledne, přátelé! 😉🌞🍀🍁🍂
Photo
Add a comment...

Post has attachment
Co mě v životě nejvíc posílilo...
Dne 10. října byl Světový den zraku. Tuto neděli si připomeneme Mezinárodní den bílé hole a 13. listopad bude věnován Mezinárodnímu dni nevidomých. Protože oči jsou pro nás velice důležitým smyslovým orgánem, neměli bychom zapomínat na lidi s různými druhy zrakových postižení. Nedávno jsem psal příspěvek o tom, jak jsem měl možnost blíže poznat nevidomé. Většinou se jednalo o lidi dlouhodobě odloučené od své rodiny, kteří žili v domě pro zrakově postižené, jenž nebyl ústavem sociální péče, ale chráněným bydlením. Dokážou se dokonale vcítit do druhých, neskrývají své emoce a jsou upřímní. Jsou to lidé velmi citliví a svůj cit dokážou uplatnit nejen při svém odlišném vnímání světa, ale mají také obrovský smysl pro umění, kulturu a dokážou být hodně ohleduplní a vnímaví k druhým lidem. Sám jsem byl hodně uzavřený do sebe a neuměl jsem své emoce projevovat. Hodně jsem se od nich tenkrát naučil, poznal jsem, jak dokážou sami bojovat s nelehkým osudem a mé problémy se najednou zdály být naprosto zanedbatelné. Myslím si, že díky nim jsem dokázal najít sám sebe. Těžko lze vybrat konkrétní příběh jednoho z nich, neboť každý osud byl něčím zajímavý, každý se svůj těžký životní úděl snažil zlehčovat a překonávat po svém. Velká většina z nich oplývá specifickým humorem, neuvěřitelným optimismem a obrovskou pílí a chutí k životu. Tyto vlastnosti mnohdy většině z nás zdravých lidí chybí.
Přeji vám všem hezký páteční podvečer a celý nadcházející víkend v pohodě, drazí přátelé! 🌞😉💓🍁🍂🍃

#Happyweekend #WhiteCaneSafetyDay
Photo
Add a comment...

Post has attachment
Šternberská nostalgie
Šternberk (německy Sternberg) je moravské město v okrese Olomouc v Olomouckém kraji, ležící 16 km severně od Olomouce na říčce Sitce a na úpatí Nízkého Jeseníku. Je obcí s rozšířenou působností a žije zde asi 13,5 tisíce obyvatel. Narodilo se zde mnoho populárních osobností. Například herečka a pedagožka Hana Maciuchová, herec, malíř a spisovatel Lubor Tokoš, herečka a jedna z nejznámějších českých dabérek Valérie Zawadská a řada dalších. Slavnou osobností Šternberka je i naivní malíř Libor Vojkůvka.
Přeji vám všem pohodový čtvrteční podvečer, přátelé! 🍁🍃🍀

#Šternberk #Sternberg
PhotoPhotoPhotoPhotoPhoto
12.10.17
32 Photos - View album
Add a comment...
Wait while more posts are being loaded