Profile cover photo
Profile photo
Jirka Grunt (jirig)
73 followers
73 followers
About
Posts

Post has attachment
Kaspar Colling Nielsen: Mount Kodaň

Protože nám zlořečený Google zavře lokál, přesouvám se na vlastní píseček.
Add a comment...

Post has attachment
Add a comment...

Post has attachment
Harvey Penick: Malá červená kniha

Golf. Možná jediný sport, u kterého jsem ani jednou chvilku nezůstal, když jsem ho náhodou zahlédnul v televizi. A který mě zvlášť nezaujal, ani když o něm vykládal někdo, kdo mi zajímavý rozhodně přišel. Vlastně je to se mnou oblast natolik mimochodná, až mi to přišlo zvláštní. A to je kouzlo (a prokletí) knižních výprodejů, že si můžete bez pocitu provinilosti dopřát i zkušenost ze světů zcela odlehlých.

Zápisky Harvey Penicka, což byl pravděpodobně významný golfový kouč, jak se ze souvislostí dohaduji, mně ke golfu nepřivedly, ale fascinující mi přišly. Lidé o sportu obyčejně vykládají hodně povrchně, takže pro mne i a nudně. I když sport očividně mnoha způsoby prožívají, jen máloco z toho ke mně pronikne.

Tohle je knížka osobních vzpomínek, profesních rad, medailonků hráčů, léty ustálených postřehů, prostě všemožných těchto věcí, které každý vnímavý člověk nasbírá, když se většinu života poctivě věnuje nějakému oboru. Rozsahem nevelká, čte se snadno, trochu americká, ale v tom lepším významu slova. Proč pro mně mělo smysl si ji přečíst?

Znám golf asi tak na úrovni amerických komedií, kde ho hrají bohatí otcové romantických hrdinek, takže plavu i v té nejzákladnější terminologii. Jinak řečeno, číst zasvěcené komentáře o golfu je pro mne zcela abstraktní zážitek. Ale když o něm píše někdo, pro koho golf důležitý byl, je to vlastně dobrodružství. Reflexe změn v průběhu času, hledání stylu vytěsňování nadbytečných prvků a zvládnutím těch zbývajících, důvody, proč člověk osobně začal dělat některé věci jinak, obdiv k dokonalosti a specifičnosti, s kterou se lze občas setkat, postřehy o výchově a vyučování.

To všechno jsou obecně (a přinejmenším v naší kultuře snad i univerzálně) srozumitelné věci. A kupodivu, lze je do překvapivé míry prožít, i když matérie, na které se odehrávají, je cizí. Pobyt s tímto pánem mi přijde jako dobrý recept na užitečně strávené odpoledne.

Nemluvě o výhodě podobné knížky pro blafování. Když dva nebo tři postřehy z ní zmíníte před někým, kdo se v golfu vyzná, a zalichotíte mu, když se ho zeptáte, co si o nich myslí, možná před ním nebudete hned za golfového experta, ale všichni vaši podobně negolfoví kamarádi si budou spolehlivě zoufat nad vaším nedostižným rozhledem a schopností vést o golfu bez přípravy zasvěcený rozhovor.
Add a comment...

Post has attachment
Martin C. Putna: Vždycky v menšině

Martin C. Putna mi kdysi dávno hodně zaimponoval svojí sbírkou esejí My poslední křesťané. Ne snad proto, že bych s ním zvlášť souhlasil: i když bych se s ním třeba shodnul na diagnóze problému, návrhy řešení mi přišly obdobně pochybné jako stav, který snad měly napravovat. Ale zapůsobilo na mně to rozhořčení -- a ta kuráž dát ho najevo bez přehnaných ohledů na spravedlnost. Jako mládenci nezkušenému, spíš zakřiknutému a taky o dekádu mladšímu na mně zapůsobil. Nebyl ve svých analýzách tak děsivě přesný, jako byl třeba Karel Kryl, ani tak bezbřeze podnětný, jako byl třeba Zdeněk Neubauer, ale některé jeho postřehy byly (i bez doprovodného pokřikování na autority) objevné. A přiznejme si, pro mne i snadněji racionálně integrovatelné než úvahy lidí, které jsem obdivoval víc, ale kteří mi svým přehledem, úrovní vzdělání nebo mírou pochopení, přišli nedostižní. Putnovy boje se nikdy nestaly mými boji, ale protože se věnoval tématům, která by i mně nejspíš zajímala, kdybych si na ně udělal čas, jeho další knihy jsem sice nečetl, ale po očku jsem celou dobu sledoval, co dělá. Když se svými blížícími se padesátinami vydal velký bilanční rozhovor, přišlo mi, že je na čase kouknout se na něj podrobněji. Znovu si "přečíst" tuhle část 90. let a zjistit, jak se zúročila.

Jestli při takovém bližším a souhrnném pohledu člověka na Putnovi něco zaujme, je to neuvěřitelný rozsah oblastí a témat, kterým se během své kariéry -- nebo během svého života, to je pro něj, zdá se, ve výsledku skoro totéž -- zvládl věnovat. Kniha je strukturovaná do trojice oddílů osoby -- místa -- prostředí, což mi přijde výstižné. Nejen proto, že to odpovídá tomu, co je pro Putnu důležité, případně proto, že to občas umožňuje i zajímavé křížové pohledy na tutéž záležitost. Přijde mi, že to vystihuje i způsob, jakým Putna věci prožívá. Typickým případem, který se v rozhovoru znovu a znovu objevuje, je třeba princip "cestování s textem v ruce". Například: Je něco jiného číst Goetha ve Výmaru než v Praze. Mám pro něco podobného pochopení, umím si představit, že bych jel na kvůli Emily Dickinsonové čtrnáct dní do Amherstu, a nebo naopak, když už bych měl něco vidět z Ameriky, tak Amherst. A není to jen izolovaný Goethe a Výmar nebo Dickinsonová a Amherst, jako se zážitek pojí s prostředím, tak se prostředí pojí s nějakou historií. Vznikají tak složité a zajímavé kontexty, které je obohacující prožít, když je průvodcem někdo, kdo je dostatečně zná. Možná to není přímo pouť, ale je to mnohem víc než výlet.

Byl jsem proto zvědavý. Bál jsem se, že s Putnou nebudu souhlasit, že mně bude štvát, jenže to dopadlo úplně jinak. Souhlasil jsem často; a když jsem nesouhlasil, nijak zvlášť mě to nerozčilovalo. Je to horší.

I když jsem se při čtení rozhovoru dozvěděl mnohé, protože Putnův život byl mnohem bohatší, než se při mém vzdáleném pokukování zdálo, dojem, který jsem postupně získal, je prazvláštní. Jako by ho žádný z těch mnoha zážitků nepřivedl k prožitku, který by mi přišel neobvyklý nebo inspirativní, prostě nějak originální. Jistě, vybírá si z duchovního bedekru s vybraným vkusem, ale jako by jen chtěl naplnit dopředu připravený, očekávaný -- a snad i schvalovaný, kde je ten rebel? -- prožitek. Mnohokrát říká, že ho něco překvapilo, ale na výsledku, který nakonec popíše, nic neobvyklého není. Nevím, jestli je to jím, mnou nebo tím rozhovorem, ale ať už mluví o věcech, které jsou mi hodně blízké, o věcech, s kterými zásadně nesouhlasím, nebo o věcech, o kterých toho moc nevím, žádná struna se ve mně nerozezní. To je pro mne neobvyklá zkušenost: občasní čtenáři těchto zápisků si spíše stěžují, že v knihách vidím kvality, které v nich ani nejsou.

Kdybych měl svůj dojem nějak shrnout, řekl bych, že se pan Putna vlastně se stal dokonale konvenčním. Jistě, nekolaboroval se společností, jako to bývávalo běžné dříve, ztotožnil se s rozličnými vhodnými menšinami; a není vůbec nutné spekulovat o nějakých nízkých důvodech, které ho k tomu snad vedly. Ale zarazilo mě, jak dokonale naplňuje vždycky všechny stereotypy, které bych v té či oné oblasti, ke které se hlásí, očekával. Skoro jako intelektuální chameleon. Možná je to tím, že osobitost Putnova života nepřežila transformaci do vyprávění o něm, takže by ho člověk musel znát osobně. Možná zážitky tak rozsáhlé prostě nemůžou jít současně dostatečně do hloubky, jak občas červík pochybností zahlodal.

Vždycky v menšině se pro mne tak ze zvědavého očekávání po letech stalo naším nevzrušeným rozchodem, aniž bych si vlastně všiml, jak k tomu došlo. Těžko říci, jestli to vypovídá spíš něco o něm nebo o mně. Inu, asi i tak to na světě chodí a víc k tomu nemám co říct.
Add a comment...

Post has attachment
Ludmila Müllerová: Případ ztraceného hledače

Vydavatelské doslovy, kterými příležitostně Straky na vrbě obtěžkávají svoje knihy, sice považuji za nevkusné až hrůza, ale svůj propagační účel zjevně plní, protože Případ ztraceného hledače jsem si koupil, a to celkem naslepo. Mám rád fantasy i detektivku -- a nakladatel zněl tak optimisticky.

Příjemným překvapením byla struktura knihy, kdy se pravidelně střídají tři druhy textu. Největší díl zabírá vyprávění hlavní hrdinky v podobě dopisů přítelkyni. Druhou složku tvoří legenda o Hladovém meči, bájné zbrani, jejíž nalezení je cílem výpravy, která stojí na počátku vlastního děje knihy. Nejstručnější složkou knihy jsou různé dodatkové scény, které se odehrávají mimo dosah hlavních hrdinů, ale které se čtenáři hodí znát. Rozčlenění knihy odpovídají také grafická úprava -- ilustrace a způsob sazby -- což bylo při současném často rutinním vydávání knih příjemné překvapení. Péči, kterou nakladatel knize věnoval, je potřeba vyzdvihnout (a použití Štormova písma Biblon pak už skoro zavání nevtíravou profesní anekdotou).

Vždycky jsem měl dojem, že román ve formě dopisů je nedoceňovaná metoda vyprávění a Ludmila Müllerová jakoby to potvrzovala. Silně osobní tón činí i z dějů poměrně nezajímavých, protože v první zhruba polovině knihy se toho věru neodehraje mnoho, příjemné čtení, u kterého se člověk nenudí. Dokonce i když se projeví méně okouzlující vlastnosti hlavní hrdinky -- občas trochu rozmarná, často protivně vlezlá a někdy pořádně hloupá -- je to celkem snesitelné. Stejným způsobem však dostanou prostor vlastnosti příjemné -- humorná nadsázka, zdravá skepse a neutuchající nadšení -- takže výsledek je dostatečně plnokrevný. Jistě, hlavní hrdinka je zřejmá grafomanka, ale podařilo se jí vzbudit můj zájem, i když bych ji za kamarádku nejspíš nechtěl.

Dobře funguje i vložené mýtické vyprávění, byť se nakonec ukáže, že má k ději knihy o dost jiný vztah, než na začátku čekáme, což může být trochu zklamání. Ale autorka se snaží vytvářet mezi oběma částmi knihy paralely, případně na starou legendu v narážkách odkazovat jako na součást kultury svého světa. Jde sice o snahu poněkud prvoplánovou a tudíž i celkem průhlednou, ale v zásadě je úspěšná, takže jsou obě složky knihy propojené lépe, než bývá zvykem. Zbývají scény, které se nedaly zahrnout do hlavního vyprávění. Je to možná kompozičně trochu neumělé, ale většinou jsou dobře napsané, správně načasované a do celku knihy poměrně dobře zapadají, takže při čtení neruší a příběh obohacují, což je nakonec to podstatné. Poměrně složitou strukturu knihy se tedy autorce podařilo zvládnout pro mne uspokojivě.

Zajímavou otázkou je žánr knihy. Slovo fantasy sice nikdy nepadlo, ale pohybujeme-li se v oblasti fantastiky, historie a mytologie, jde o kontext, který k podobnému očekávání svádí. Případ ztraceného hledače není fantasy ani trochu, ale trvalo mi docela dlouho, než mi došlo, že ve skutečnosti čtu... fiktivní romantický cestopis. Skutečně, první zhruba polovina knihy je vyprávění o tom, jak jsme přijeli na vzdálené místo, objevovali, jak odlišné prostředí se tam nachází, poznávali, jací zvláštní lidé tam žijí, a podivovali se, jak exoticky to všechno působí. V anotaci by to nejspíš tak dobře nevyznělo, ale mně to vlastně bavilo. V druhé části knihy začne převažovat detektivní zápletka, která klasickým způsobem zúročí množství jednotlivostí, které jsme se postupně dozvěděli. Rozluštění případu mi přišlo podařené, protože celkovou strukturu řešení dokážeme během čtení zhruba odhadnout, takže výsledek působí uvěřitelně. Současně se ale kromě prvků očekávatelně očekávaných a očekávatelně nečekaných objeví i několik dílčích point pro mne neočekávaně nečekaných, takže jsem si užil i správnou dávku překvapení.

Zatímco celková výstavba knihy mi přišla dobrá a dobře zvládnutá, horší je to s tělem, které kostra zápletky nesla. Vlastní literární zpracování má svoje limity a tedy i výsledný dojem z knihy je trochu rozpačitý. Zkusím to ukázat na třech příkladech prvků, které v knize hrají významnou roli, ale způsobem svého zpracování snižují její věrohodnost.

Šlechta. Být šlechticem může znamenat věci hodně rozličné a v průběhu dějin hodně rozdílné. Vždycky však znamená vydělení, protože bez rozdělení nemůže šlechtictví existovat, ať už je jeho obsah jakýkoliv. Člověk může šlechtictví přijmout nebo odmítnout, chápat nebo zneužívat, naplnit nebo promrhat, ale pokaždé znamená cosi nepominutelného, co významně ovlivňuje jeho život, ať už je jeho vlastní postoj nebo názor jakýkoliv. Napíše-li někdo román, jehož hlavní postavou je šlechtična, která pohrdá bohatými kupci, ale který by se bez jakékoliv významnější změny mohl odehrát, i kdyby dotyčná byla kupecká dcera, která pohrdá namyšlenými šlechtici, vnucují se podezření. Například, že komtesa Marie di Blanché zní pubertálním uším lépe než slečna Marie Blanchová. Ale i bez podobných podezření je svět, který funguje tak mělce, že v něm šlechtictví nic neznamená, kašírovaný. Jistě, v tomto konkrétním příběhu nemusí být šlechtictví hlavní postavy významným praktickým prvkem děje. Ale jestliže prostředí, kde se příběh odehrává, existenci ideálu šlechtictví nijak nereflektuje, jsou-li šlechtické tituly jen falešná kulisa, snižuje to působivost fiktivního světa, protože je mnohem obtížnější v jeho konzistenci a realitu uvěřit.

Náboženství. Jen o něco málo méně formálním způsobem je pojednáno náboženství. Druhá z hrdinek je kněžkou zhruba stejně, jako je první šlechtičnou: klidně by mohla být soukromou učitelkou a knihovnicí v bohaté rodině, aniž by se román podstatně změnil. Jinak zde náboženství vystupuje hlavně jako mocenská společenská formace, což je velmi nepravděpodobný stav. Autorka nám předvede několik zajímavých střípků věrouky a víra v několika izolovaných případech ovlivňuje fyzický svět, ale to jsou jen zcela okrajové situace. Náboženství nemusí být nutně transcendentní, ale musí poskytovat nějaký významný existenciální prožitek. Uvažme třeba obyčejné Římany, kteří se zvláštním náboženským cítěním věru neproslavili, ale přesto: podzemní etruští bohové, věštby z letu ptáků podle příručky, pověrečný vztah ke snům, formální oběti státního náboženství, řecká mystéria, hluboká úcta k vestálkám, módní orientální kulty. Objeví-li se kterákoliv z těch věcí v příběhu, nutně s sebou nese významný emocionální náboj, protože každá z nich je nějak významná a pro lidský život podstatná. Bez podobné existenciální výzvy pro jedince nebo společnost si lze těžko představit, proč by nějaká světská skupina dlouhodobě plýtvala zdroji na náboženské maskování. A kdyby to dělala, musela by pro to mít specifický důvod, který by její podobu zpětně musel ovlivnit. Protože v knize náboženství funguje jen jako dekorace, která má patrně dodat prostředí na koloritu, chybí knize rozměr, který by jí mohl dodat na hloubce.

Mytologie. O něco zajímavější je případ mýtu, který je v knize odvyprávěn. Mytologie počátku světa bývají typicky ty nejarchaičtější součásti kultury, což znamená, že se v nich nutně vyskytuje zvláštní směs prvků, které nás z hlubin času stále mocně oslovují, a prvků, které už jsou natolik přežité, že jsou pro naši zkušenost nesrozumitelné. Zdejší mýtus je povrchní nápodoba, protože prostě jen používá prvky a postupy, které se v mytologii vyskytují, aniž by bral do úvahy něco z toho, čím mýtus je. Neusiluje ani o archetypálnost ani o nezprostředkovává cizost, které nacházíme v památkách kulturně odlehlých jako je třeba Giglameš, nesnaží se o žádný postřeh k naší antropologii, jako to dělají úvodní části Bible, natož aby pokusil formovat způsob, jímž svůj osud prožíváme, k čemuž Řekům svého času sloužily eposy homérské. Je možné ocenit, že pokládá základ trojičního náboženství, které se v knize vyskytuje, což je zajímavý prvek, protože žádné z dnes obvyklých náboženství takto bezprostředně mýtické kořeny nemá; zmaří to však sterilnost náboženství samotného. Jak se ale vyprávění postupně mění z mytologie v legendární historii, začne svým stylem připomínat poněkud neblahá zpracování artušovské legendy z 19. století. Pro to už lze v knize nalézt oporu: mýtus, jak je nám vyprávěn, představuje uvnitř knihy velmi pozdní redakci, která starší látku převádí do natolik krotké podoby, že ji lze zpřístupnit dokonce i mladým dívkám. Jde však po mém soudu o zpracování příliš dokonalé, protože je vidět tak silná stylistická i dramatická jednota, že si lze těžko představit, že by šlo o dodatečné zpracování původně nesouvisejících látek. Hlavně však není zřejmé, proč by si hrdinky, které jsou si velice dobře vědomy historie textu (a alespoň jedna z nich zná důvěrně i verze původnější), tolik oblíbily právě variantu ze všech nejobyčejnější a nejnudnější.

Nerozepisuji se o tom všem, abych ukázal, jak je Případ ztraceného hledače neumělá kniha. Spíš se mi zdá, jako by si mnozí autoři neuvědomovali, že nestačí napodobit, jak vypadají věci, které jim přijdou nějak působivé. Ludmila Müllerová napsala zajímavou -- netypickou, takže originální -- žánrovou beletrii, kde rozhodně prokázala, že je schopná přejít od racionální konstrukce příběhu k jeho prožití. Dokáže jednotlivé složky poměrně složitého vyprávění uspořádat tak, aby jejich vzájemné poměry dávaly smysl a bylo možné si je s potěšením přečíst. To není rozhodně snadné. Ale použije-li rekvizity, zápletky a postavy, aniž bych brala do úvahy jejich smysl, působí výsledek... nedospěle.

Dá se to ukázat ještě jiným, úplně odlišným způsobem na jednom strukturálním problému, kterým kniha trpí. Zdá se, že historie knižního světa v obecných rysech odpovídá dějinám našeho světa. To je rozumná autorská metoda, protože vymyslet celý svět je obtížný projekt s nejistým výsledkem. Tvůrčím zkopírováním lze mnohem snadněji vytyčit svět, který pro nás bude srozumitelný a bude působit konzistentně (výborným způsobem podobného postupu využila třeba Jacqueline Careyová v trilogii Kushiel). Jenže: Vize výpravy za bájným předmětem odpovídá mentalitě pozdního baroka, hospodářské a společenské poměry ranému novověku, psychologie hlavních hrdinek pozdnímu 19. století, stav věd jako ekonomie nebo literární kritika až století dvacátému a řada myšlenkových schémat už je zcela současná. Kniha sama je situována do roku 1714, takže paralela k období našeho světa se částečně osvědčuje. Přesahy do dob výrazně modernějších jsou však příliš významné a hlavně zcela neodůvodněné. I způsob vyprávění je příliš současný, protože neodpovídá nejen tehdejší době, ale ani našim zvyklostem, jak o takových dobách psát (občasné v knize přítomné archaismy na tento rozpor spíše poukazují, než aby ho maskovaly).

Kniha je proto ve výsledku příliš neurčitá, její atmosféra je natolik rozvolněná, že byly chvíle, kdy na mne působila až nesouvisle. Nemyslím, že je to nutně problém sám o sobě, ve fantastice už jsme zažili mnohem divočejší mixy, které fungovaly dobře. Ale není zde nic, co by odpoutání od konzistence našeho světa kompenzovalo, tedy nic, co by knize lepší soudržnost dodatečně dodávalo. Její reálie jsou z velké části jen trpné rekvizity, jak jsem se snažil ukázat výše. Trochu funguje geografický a kulturní kontrast sever versus jih, proto mě žánr lehkého cestopisu na knize nakonec bavil asi nejvíc, ale popisy prostředí jsou přeci jen příliš povšechné (srovnejme třeba s mnohem kratším a přesto intenzivnějším Domem s Erínyemi Jany Pažoutové). Působivé jsou některé rekvizity, které v našem světě nemají obdoby, například ledové pečetě ze sousední pseudo-islámské kultury mají punc skutečnosti, ale podobných prvků je příliš málo. V knize jde občas o život, objeví se tu události, které by měly vyvolat napětí, narazíme na zážitky, které by mohly vzbudit citovou odezvu, ale příběh zatím působí spíš jako hra na život. Nedokáže svoje prvky koncentrovat do podoby, kdy by v nás fiktivní příběh vyvolal skutečné pohnutí, což je nakonec to zvláštní kouzlo, pro které knihy čteme.

Jak tedy knihu hodnotit? Nutno přiznat, že moje zkušenosti se současnou českou fantastikou jsou omezené a nahodilé, takže nejdříve musím stručně vysvětlit, z jakého úhlu na knihu vlastně koukám, aby vůbec mělo moje hodnocení nějaký význam.

Jsem přesvědčen, že existuje cosi jako přirozená míra kvality, od které je možné knihu považovat za dobrou. V jednotlivých případech může být posouzení, zda kniha této míry dosáhla, komplikované tím, že některé přednosti dokáží někdy kompenzovat jiné nedokonalosti, ale samotnou míru, od které je kina dobrá, pociťuji zcela zřetelně a poměrně konkrétně. O předrevoluční fantastice, s kterou jsem vyrůstal, platí, že její průměrná literární úroveň byla mnohem nižší, než na jakou jsme zvyklí dneska. Je to přirozené nejen proto, že literatura se postupně vyvíjí, ale hlavně proto, že dnes máme v široké míře dostupné to nejlepší z celého světa, což průměr hodně zvyšuje. Současně ovšem platí, že většina knih, která tehdy vycházela, elementární úrovně kvality pro dobrou knihu dosáhla. Ani to není překvapivé, protože vydávání knih bylo docela striktně regulované a většina redaktorů nakonec měla dostatek rozumu a vkusu (to, že některé knihy vyjít nemohly, je jiná věc). Naproti tomu u mladších autorů, kteří vyrůstali až po převratu, mám dojem, že jejich díla přirozené míry pro dobrou knihu většinou nedosahují. Starší autoři tedy měli nižší ambice, ale odváděli lepší práci. Současná generace má ambice větší, což je potěšující, ale v jejich naplnění zatím spíše selhává. Vysvětlení se přitom zdá být až nepravděpodobně jednoduché: ať už jsou jakkoliv staří, nejsou zatím dost dospělí, aby zvládli napsat opravdovou knihu.

Jestliže o Případu ztraceného hledače tvrdím, že na úroveň, kdy by ho mohlo být možné prohlásit za dobrou knihu, ještě nedosáhne, mělo by současně stejně zřetelně zaznít, že kvalitou rozhodně převyšuje průměrnou úroveň dneska vydávané české fantastiky, jak jsem ji poznal. Jestli je to doporučení knihu otevřít nebo se jí vyhnout, to už záleží na vás. Já jsem si ji přečetl rád a stála mi za práci s tímto zápiskem. Přijde mi totiž rozumné věřit, že autorka časem získá dost suverenity dané poznáním a zkušeností, abychom se jednou dočkali knihy, kterou půjde bez uzardění označit za výbornou. Někde v jejím světě by se příběh s opravdovou hloubkou skrývat mohl a třeba na něj její hrdinky narazí, až dostatečně zestárnou, aby ho byly schopné prožít.
Add a comment...

Post has attachment
Ann Leckieová: Ve službách Meče

Postupem času, jak se mi čtenářské zážitky rozležely, upevnil se můj dojem, že Ve službách Spravedlnosti je jednou z nejpozoruhodnějších, ba nejlepších sci-fi knih, v pevné přesvědčení. Než se pustím do zhodnocení druhého dílu trilogie, chci s odstupem shrnout, čím si úvodní kniha takovou chválu zasloužila. Prostřední díly trilogií jsou z řady příčin v nejobtížnější pozici; a mimo jiné proto, že se ještě nemůžou definitivně odkázat na příběh jako celek, takže hodně závisí na svém vztahu k dílu prvnímu, mnohem svébytnějšímu. I proto mi přijde důležité začít charakteristikou knihy předcházející.

V dnešní době je významné množství příběhů pevně spojeno s filmem, což ovlivňuje naše vnímání natolik hluboce, že se výrazně vizuálním podání projevuje často i při vyprávění příběhů slovy. Možným východiskem úvah o knihách Ann Leckieové je postřeh, že její příběhy jsou radikálně ne-vizuální. Víc, než jen tzv. nezfilmovatelné například kvůli své komplexnosti: při zobrazení by skoro přestaly dávat smysl. Hlavním hrdinou trilogie je umělá inteligence vesmírné lodi, která je následkem řady složitých událostí nucena obývat těsný prostor jediného lidského těla a mozku. Většina děje se odehrává v kultuře, která jazykově nerozlišuje rody, a tato inteligence má s identifikací fyzického rozdílu mezi muži a ženami potíže. Šlo by úspěšně tvrdit, že vzhledem k jejím předchozím zkušenostem jsou tyto potíže neopodstatněné, tedy věcně nelogické. Podobně je možné se domnívat, že označování všech postav v ženském rodě je manýra, umělý způsob, jak příběh ozvláštnit.

Potíž je, že oboje velmi dobře funguje. A náš smysl pro příběhy říká, že je-li něco schopné dramaticky fungovat, nemůže to být ani nesmyslné ani zbytečné. Nicméně v kontrastu s hrdinkou knihy ostatní postavy příběhu s rozlišováním pohlaví žádné potíže nemají, takže kdyby byl příběh zobrazen, neměli bychom je mít ani my. Tím bychom se ovšem připravili o překvapivě mnoho: mimozemsky dojem cizosti, který vytváří neobvyklá lidské společnosti; zajímavé nepohodlí způsobené nepřítomností informace, kterou jsme zvyklí považovat za samozřejmou; potěšení z detektivního napětí, když se na základě různých indicií nebo jen dojmů snažím fyzická pohlaví postav určit. Ve výsledku je to překvapivě novátorský a nosný literární postup.

Způsob vyprávění však knihu ovlivňuje mnohem hlouběji, než jen na úroveň použitých výrazových prostředků. Všechny události vidíme očima hlavní hrdinky, ona je pro nás popisuje, interpretuje a hodnotí. Prožijeme s ní překvapivě široké spektrum situací. První díl začíná téměř existenciálním bojem na pusté ledové planetě, vrací se v komplexních retrospektivách k vojenské správě okupované planety a končí revolučními událostmi v chaotické politice rozlehlé galaktické říše. Odlišným situacím odpovídají odlišné problémy a odlišná ohrožení, nicméně hlavní hrdinka je ve všech stejně neochvějně racionální: předvídavá a rozvážná. Vzniká tak neobvyklý stav, kdy je lidský etický ideál představován vlastně ne-lidskou entitou, která lidi pozoruje, přičemž naše sympatie a zaujetí je na straně této entity, nikoliv na straně lidí. Toto napětí není vystupňováno do paradoxu, kdy bychom fandili sami proti sobě, je použito důmyslněji.

Rekvizity a události příběhu jsou samy o sobě dostatečně nápadité a dobře zvládnuté, aby vydaly na úspěšný dobrodružný příběh. Ten by nejspíš zfilmovat šlo, dokonce si umím představit, jak by takový film mohl vypadat, abych ho považoval za dobrý. Ale zcela by se minul s duší knihy, která spočívá až v intimním způsobu, jakým je nám tento dobrodružný příběh předkládán, lépe řečeno před-prožíván. Co vidíme a co prožíváme není v souladu, jak je to běžné u žánrové beletrie, ani to není v kontrastu, jak jsou často psány romány s uměleckými ambicemi. Oboje je prostě jen v mírném avšak zcela zřetelném napětí. To mi přijde jako silný realisticky princip, který byl skryt ve velkých a dodnes oblíbených románech 19. století, ale dneska už je používaný jen zřídka, i když dobře postihuje lidský -- tedy přinejmenším můj vlastní -- vztah ke světu. Jako vášnivý čtenář zvlášť oceňuji, že je zde použitý specificky (a patrně neredukovatelně) literárním způsobem.

Rozpětím děje od jedné osoby k vesmírné říši pokouší v první knize trilogie Ann Leckieová hranice věrohodnosti. Příběh "celého života", zde je to svým způsobem klasická historie štěstí, zrady a pomsty, vyžaduje svůj prostor, aby se stal věrohodným. Ve službách Spravedlnosti není vzhledem ke svým ambicím dlouhá kniha, ale klíčovým událostem poskytne prostoru dostatek a dobře zúročí jednotící efekt vyprávění v první osobě, takže nakonec uspěje. I když závěrečná část knihy může působit trochu uspěchaně, má to oporu v logice, s kterou se události vyvíjejí. Přišlo mi však zřejmé, že Ve službách Meče bude muset z vypjaté dramatičnosti přecházejícího dílu dost ustoupit. Ve skutečnosti se tak stalo radikálněji, než jsem čekal, a autorka změnila tón i měřítko zcela zásadně. Zatímco první díl byl příběhem o dlouhé cestě napříč vesmírem, zde si po celou knihu vystačíme s jedinou kosmickou stanicí. Pro výstavbu knihy i celé trilogie to má zajímavé důsledky.

Když jsem napsal, že hlavní hrdinka zvládá peripetie zápletky s přehledem, znamená to víc, než se na první pohled může zdát. V prvním knize, kdy byla konfrontována s neustálý proudem vnějších obtíží to ještě nebylo tak zřetelné, ale zde už se jasně ukazuje, že je z našeho pohledu jasný "superman". A je to skvělé. Překvapilo mě, jaká je po všech těch hrdinech zmítaných povahou, osudem nebo alespoň okolnostmi (ideálně ovšem vším dohromady) úleva, když někdo drží svůj život pevně v rukách, jedná jako schopný profesionál a nenechá se událostmi zaskočit. Ať už jde o jemné odstíny vztahů mezi jedinci, společenské uspořádání skupiny lidí, politiku ve větším měřítku nebo třeba matoucí mimozemské pohnutky, hlavní hrdinka vždy s klidem, rozvahou a úspěchem aplikuje přesně takové množství snahy nebo síly, aby dosáhla rozumného výsledku. Občas se tak dokonce děje proti zájmům nás čtenářů: dělá to, co je přiměřené situaci, a nikoliv to, co by uspokojilo naše dramatická očekávání -- a o to pozoruhodnější je výsledek. Nejde přitom v první řadě o to, že je ve svém snažení úspěšná, i když je, ale už jen skutečnost, že ví, co si počít, byť z toho, co udělá, nemá vždycky radost, je osvobozující zážitek. Hlavní hrdinka si s sebou nese silné trauma z minulosti, byla členitou kosmickou lodí a je obyčejným člověkem, ale přesto je schopna chovat příčetně. Je až smutné, jak exotickým prvkem je lidská normálnost v našich současných příbězích.

Je-li schopná hlavní hrdinka rozumně vyhodnocovat a zvládat situaci, neznamená to ještě, že ji má plně pod kontrolou. Kdyby dokázala vždy uspět podle svého plánu, šlo by buď o pubertální fantazii nebo laciný kýč, protože skutečnost z řady důvodů nemá plně předvídatelnou povahu. Konflikt, ke kterému dojde, neprobíhá tedy vůbec podle plánu, ale skutečnost, že hrdinku přesto nevykolejí z rovnováhy, se odrazí na struktuře knihy. Několikrát je jasně cítit, jak by se příběh chtěl přesmyknout do obvyklé a osvědčené struktury, ale autorka / hrdinka mu to nedovolí. Je to správné, ale přesto je to jaksi neuspokojivé; a kniha pro mne občas získávala až snovou povahu, než jsem se adaptoval na to, že se odvíjí jinak, než by měla. Ale podobně jako v první knize vedla neznalost pohlaví postav k nejistotě, která nakonec činila prožitek neobvyklý a intenzivnější, vede opuštění některých zavedených dramatických postupů k zajímavějšímu příběhu.

Zkušenost s dobrými příběhy nám do určité míry umožňuje dopředu rámcově odhadovat jejich průběh. Zhruba tušíme, co se může a nemůže stát, takže objevit příběh, který by byl věrohodný a překvapivý, není vůbec snadné. Zde z obvyklých zákonitostí nevybočíme natolik, aby došlo k jejich popření, ale jsou zpochybněny natolik, aby nás to připravilo o řadu meta-informací. Nejednou jsme více odkázání pouze na to, co vědí i postavy uvnitř příběhu, a méně se můžeme spoléhat na vnější literární zkušenost. Kontrast mezi dovednostmi hlavní hrdinky a takto získanou nejistotou ohledně možné budoucnosti představuje nezvyklou a zajímavou polohu v dynamické rovnováze příběhu.

Podobným způsobem a z podobných důvodů je ovlivněna výstavba cyklu jako celku. Myslím, že trilogie je tak oblíbená forma mimo jiné i proto, že představuje strukturu současně snadno srozumitelnou a dostatečně obecnou. Ať už je děj vystavěn jakkoliv složitě nebo neobvykle, má z pohledu čtenáře začátek, prostředek a konec. Obvyklou funkcí prostředku je směřovat od začátku ke konci, tedy z veliké množství možností, které se objeví otevřením nového světa, posílením některých z nich umožnit, aby příběh skončil. Jinak řečeno, rozvinutím děje příběh omezit. Ústup Ve službách Meče ke komornímu měřítku je ovšem natolik výrazný, že kniha tuto svoji funkci téměř ztrácí. Ano, prohlubují se zda motivy, rozvíjejí charaktery, objevují se nové informace, ale děje se tak v míře, která je naprosto nicotná ve srovnání s první knihou. Jestli někomu imponovalo hlavně existenciální nebo epické rozpětí prvního dílu, je pokračování trochu jako kocovina po velkém flámu.

Tušíme, že v závěrečném dílu se vrátíme na větší jeviště, ale hlavní hrdinka naše měřítka neuznává, možná je ani nevnímá, protože nás opět eticky přesahuje, takže smysl věci se pro ni neměří její velikostí. Důsledkem je, že budoucnost zůstává otevřená. Nejde o to, že se v zápletce objevilo několik nových prvků, které mohou přispět ke zvratu -- to je celkem běžné. Ale hodně se rozvolnily kontury celkového příběhu. Před druhým dílem byly celkem zřetelné, ale teď je, aniž by se vlastně něco změnilo, možností tolik, že se může stát skoro cokoliv. Věřím, že na konci třetího dílu bude vyústění vypadat přirozeně, ale nyní mi přijde nesnadné odhadnout ho třeba jen v nejhrubších obrysech. Kromě toho, že je to napínavé, tím příběh, a to navzdory mnoha svým výstředním reáliím, získává na realističnosti, má punc opravdovosti.

Při tom všem nejde o nějaký literární experiment, je to pořád plnokrevnou moderní sci-fi. Máme zde radikální změnu: lidskému vesmíru vládne jediná osoba, která ovšem obývá několik tisíc naklonovaných a navzájem propojených těl. V knihách zkoumáme, jaká může mít podobná změna důsledky, ať už pro některé jednotlivce nebo společnost jako celek. Ve fantastických příbězích to dnes neznamená, a možná ani nikdy neznamenalo, jakousi logickou extrapolaci podanou zábavným způsobem. Nezajímají nás možné budoucnosti, nehledáme ponaučení z myšlenkového experimentu, jakkoliv zábavné podobné věci můžou být -- zkoumáme, jaký má podobná změna vliv na naše vnímaní a naše prožívání. A z této perspektivy si knih Ann Leckieové cením, neboť je důstojným pokračovatelem tradice, která od vědecké spekulace klasické sci-fi přes psychologickou spekulaci nové vlny a sociologickou spekulaci kyberpunku vede k dnešním příběhům. Nedokážu je zatím přesně charakterizovat, ale z toho, co pro nás kdysi bylo tak podivné, dělají něco, co je do určité míry všední. Naše pozornost se nefixuje na to, co se změnilo, pravděpodobně také charakteristika cizího vyžaduje mnohem méně prostoru, takže výsledné příběhy mohou být současně komplexnější a hlubší. Jinak řečeno, na rozdíl od masově produkovaných knih založených na recyklaci zápletek a permutaci reálií pro nás někteří hledají nový prostor, kam můžeme růst.

Zatím nevím, jakým způsobem se celou trilogii podaří uzavřít, ale snad se mi podařilo alespoň naznačit, jak vzrušující dobrodružství ducha nám můžou okrajové oblasti naší kultura stále přinést, i když nám jinak naše kultura jako celek dnes příliš naděje do budoucnosti neposkytuje.
Add a comment...

Post has attachment
Ach, to byly doby, na které se dneska nezmůžeme, protože jsme prostě zbabělí.
Add a comment...

Post has shared content

Post has shared content

Post has shared content
Wait while more posts are being loaded