Profile

Cover photo
Matej Vitásek
Works at Easycore Media, Ltd.
Attended MFF CUNI
Lives in Šumperk, CZ
1,742,042 views
AboutPostsPhotosYouTubeReviews

Stream

Matej Vitásek

Shared publicly  - 
 
Mindblowing panorama of Mont Blanc
 
World's highest resolution panoramic photo is stitched from 70,000 images http://ow.ly/2ZphAn
A team of five photographers has created what they describe as the world's highest resolution panoramic photograph by stitching 70,000 digital images together to create a 365 gigapixel photograph. Recorded using a Canon EOS 70D with the EF 400mm f/2.8L IS II USM lens on a 2x converter, the picture took 35 hours of shooting over the course of 15 days just to capture. Read more
View original post
1
Add a comment...

Matej Vitásek

commented on a video on YouTube.
Shared publicly  - 
 
This reminds me of flying in Google Earth :)

Matej Vitásek

commented on a video on YouTube.
Shared publicly  - 
 
Rest in peace John Nash...

Matej Vitásek

Shared publicly  - 
 
Who says that hyperlapses must be taken in real world only? :)
2
Add a comment...

Matej Vitásek

Shared publicly  - 
1
Add a comment...

Matej Vitásek

Shared publicly  - 
 
Dneska vám docela seriózně zkusím popsat většinu předvídatelných omylů a hloupostí, na které v současných (i budoucích) diskusích o imigraci narazíte. Dokonce vám prozradím, co budou za rok, za dva, možná i za deset dělat politici, novináři a všichni ostatní. Jakmile tohle imigrantské tóčo ...
1
Add a comment...

Matej Vitásek

Shared publicly  - 
 
 
K dnešnímu výročí sovětské okupace přidávám kapitolu z knížky Husákův děda. O tom, proč v srpnu 1968 nepadlo pardubické letiště :)
---
Události srpna 1968 a sovětské okupace byly dalším dědovým neoblíbeným tématem rozhovorů. Jako vždycky, když se tématu chtěl vyhnout, říkával, že to byla těžká doba, staly se smutný věci a vojáci okupačních vojsk byly nešťastný kluci.

Pravda také je, že tohle téma mě dlouho nezajímalo zdaleka tolik, jako druhá světová válka. O ní totiž bylo informací všude kolem plno, zatímco o srpnu 1968 se v dobových českých médiích zmínky téměř neobjevovaly a rozhodně jste si nemohli koupit knihu na to téma. Paradoxně se tak mou první knihou o sovětské okupaci stalo Poučení z krizového vývoje, které jsem zakoupil ve výprodeji stranické knihovny v lednu 1990 spolu s Kapitálem, pamětmi Lenina a další podobnou literaturou, to pod úvahou, že když to dobře půjde, bude za chvíli tyhle knihy těžké sehnat. A jak by asi dodala moje pragmatická babička: pokud to půjde blbě, budou se mi hodit.

Děda byl vlastně jediný z blízké rodiny, kdo mohl o Pražském jaru vyprávět. Babičce byla politika jedno a rodiče byli v té době ještě teenageři, takže jejich pohled nemohl být tak úplný. Faktem také je, že dědy jsem se na Pražské jaro ptal pořádně až po listopadové revoluci, do té doby jsem to téma vlastně jen nakousl, když jej přinesl do prvního ročníku gymnázia nový kamarád Květák, štváč imperialismu a živel, jemuž strana studium na přeloučském gymnáziu uložila coby upomínku na to, že není nesmrtelným ani netrestatelným. Tehdy jsem se dal ukolébat, později už ne.

Ukázalo se, že srpnová okupace mohla za značný odstup, který si od KSČ děda získal, což bylo něco, co mě dlouho v dětství mátlo a co jsem rozklíčoval až později. Mezi komunisty měl děda hodně kamarádů a sám byl přesvědčený komunista ochotný položit za stranu a lid život. Jenže jeho nadšení pro komunisty končilo přesně rokem 1970. Po tomto roce byli komunisté pro něj něco, k čemu se nechtěl znát. Považoval je za prospěcháře, kariéristy a bezpáteřní. "Už svatý Augustin říkal, že do pekla nepřijdou pohané, ale ti, kdo si před křesťanstvím vybrali jinou víru," říkával děda a mě ten příměr zrovna na komunisty moc neseděl, ale až později jsem začal chápat, co tím děda myslel. Už jsem myslím zmiňoval, že za rozkol jeho přátelství se starým Jegrmanem mohlo právě to, že Jegrman vstoupil do strany po roce 1970 kvůli kariéře a děda to neskousl.

Když jsem se později dozvěděl, co děda prováděl 21. srpna 1968, bral jsem to za koloritní dědův příběh, dost možná zveličený ústním podáním jeho známých a přátel. Jenže pak jsem s překvapením v archivech zjistil, že příběh je téměř doslovně pravdivý.

Bylo chladné ráno, pozdní srpen už měl ztěžklá rána a děda vstával brzy, ještě před čtvrtou, jezdil do pivovaru na kole, však to měl kousek, devět kilometrů. Jenže ze Starého Máteřova to byla zajížďka, muselo se objíždět pardubické letiště skoro až do Starých Čivic a přes Popkovice. A to by nebyl děda, aby na objížďku nekašlal. Jezdil "zadem", tedy přes letiště. V té době nebylo ještě celé oplocené, kdo ví, zda je oplocené dnes. Stačilo projet Máteřovem a zadní silnicí dojet až na letiště. Tam dědu zahlédla obsluha věže, jak si to šlape na kole, stihla ještě odklonit případné lety, aby dědu při přecházení přistávací dráhy nerušili. Neměl to rád. Jenže toho jednadvacátého srpna to bylo jinak. Děda se rozhlédl po přistávací dráze, pak se zamyšleně zastavil uprostřed dráhy a pořádně se rozhlédl. Už věděl, co se mu nezdálo. Uprostřed přistávací dráhy byly zaparkované cisterny a automobily a to tak nepořádně, že se podle dědova soudu na dráze nedalo přistát, protože byly zaparkované po celé ploše.

To dědovi nedalo a stavil se na věži, aby je na to upozornil. Jenže na věži bylo pořádně rušno, takže chvilku trvalo, než se jednomu z vojáků podařilo dědovi vysvětlit, o co šlo. V noci začala invaze a vojáci dali na přistávací dráhu techniku, aby nemohly přistávat invazní letadla. Zatím se v noci podařilo přistát jen několika letadlům, která mohly přistát na kratší dráze a které vojáci zablokovali.

"Zasraný američani," rozeřval se děda. "Vypráskáme je ze země, ty se nestačej divit," rozehříval se, až ho vojáci upozornili, že invaze není z kapitalistického západu, ale od našich spojenců, armád Varšavské smlouvy. Což dědovi vzalo vítr z plachet, ale pak ho zajímalo, co bude s letištěm dál.

"Postupujou na nás poláci od Hradce a od Holic, takže se připravujeme k obraně letiště a čekáme, jaké budou rozkazy," odpověděl velitel letiště. 
"A jak se tady chcete bránit pozemnímu útoku," vyvalil oči děda, který dobře věděl, že samo letiště pozemní ochranu prakticky nemá. 
"Poslali jsme lidi do kasáren do Pardubic a do Chrudimi, aby sem poslali další vojáky, techniku a přesunuli sem průzkumnou rotu ženistů," odpověděl voják. To byla elitní jednotka spojovacího vojska dislokovaná v pardubických kasárnách. Jenže taky kus cesty. Telefonické spojení bylo přerušeno, rádiové rušeno. Dědu ještě zajímalo, na co budou na letišti ženisti a voják mu vysvětlil, že obnoví vysílání rozhlasu i spojení. To je prý nesmírně důležité, protože invazní jednotky se snažily vysílání rozhlasu převzít nebo alespoň přerušit.

Děda pokýval hlavou a vyrazil do pivovaru, aby ze své kanceláře obhlédl situaci přes zpravodajskou síť ostatních skladníků a vedoucí dopravy v okolních pivovarech. Jenže už když přijížděl na kole kolem nádraží a po Palackého třídě k bráně pivovaru, viděl, že mu osud nahrál na smeč. Před odbočkou do pivovaru stál vojenský gazík a jeho posádka se hádala se starým Pozdníkem lámanou česko-rusko-polštinou. Ukázalo se, že starý Pozdník přehlédl, že probíhá invaze a domnívá se, že jde o pomstu mamlasů z Téemesky za nějaký špílec, který jim v týdnu pivovarští provedli. A tak Pozdník stál před gazíkem návodčího a na tři doby jej zvýšeným hlasem prcal, aby si posunul tu plechovku na stranu, protože za chvíli tady budou projíždět auta pivovarské dopravy a nikdo jim nebude stát ve výjezdu. A ať na něj nemíří tou atrapou samopalu, on sám byl v armádě a pravej samopal pozná na sto honů.

Děda zasáhl v pravou chvíli, když už polský soldát hledal po kapsách zvláště tříštivé střelivo a objasnil starému Pozdníkovi, že tady továrišč jede s bratrskou pomocí a Pozdník že nedobře činí, když upřednostňuje hladké zásobování pardubických pivem, místo aby zohlednil hladký průjezd polských motorizovaných jednotek směrem k letišti, které brání sovětské spravedlnosti.

Pozdník zamrkal, polský návodčí zamrkal a Pozdník se přeptal, co by jako děda navrhoval, protože tušil, že děda navrhne něco, co bude stát za to. "No co by," usoudil děda. "Tady bratra vojáka přivítáme, jak se sluší a patří," navrhl, starý Pozdník přikývl a odběhl pro stakanky. Děda mezi tím vojákům ve vozidle vysvětlil, že obrněné transportéry se při průjezdu zdrží, protože silnice jsou špatné, jak sami jistě viděli a tak je pár minut k dobru na to, aby je přivitali v Pardubicích a stvrdili bratrství a družbu. To už dobíhal Pozdník, cpal každému hořčičnou sklenku, nalíval po decce špiritusu, který někde našel a o kterém se nesmělo říkat, že se krade z cisterny určené pro Semtín a do kterého v pivovaře přilévali trochu tresti, takže z toho byl parádní rum lepčejší než ta třtinová náhražka z Kuby. A děda už připíjel. Na bratrství ve zbrani, pak na družbu a ještě na poražení kontrarevoluce.

A pak se šlo na prohlídku pivovaru, to se jinak nedá, než si ten zázrak socialistické techniky prohlídnout, to vy kucí ušatí v Polsku nemáte, ladil děda do polštiny a kucí z Polska už se nechmuřili, ale byli rozesmátí, uvolnění, už je neovíjela chapadla kontrarevoluce, ale vřelé přijetí pardubických komunistů. A svět bude ještě hezčí, až starý Pozdník vykopne dvířka od skříňky sládka a najde tam tu jeho vodku ze semtínských zásob, která chutná, jako by byla pro pro předsednictvo.

Jenže to už se na třídu začaly hrnout první obrněné transportéry polského úderu na letiště, tanky T-54 zůstávaly ještě kdesi v dálce. Polský návodčí jim zvěstoval novinu, že tady kontrarevoluce není a že se věnuje družbě, děda s Pozdníkem rozdávali hořčicové sklenky, rozlévali a nešetřili přátelstvím mezi národy.

Bylo už mírně před polednem, když dorazilo štábní vozidlo s velitelem výsadku. Ten už se pohostit nenechal, trval na vysvětlení, proč je tu značná část jeho posádky podnapilá a proč je Palackého třída neprůjezdná pro další vozidla. To mu návodčí s dědou vysvětlili docela snadno, posádky tam nechaly obrněnce stát, kde se dalo, když běželi na družební prohlídku pivovaru, kteroužto ho také zvou absolvovat. Nicméně soudruh komandír byl hodně proti, zjevně ve stresu a nervozní, místo chvály pohostinnosti a díků naopak vyhrožoval vojenským soudem i zastřelením. Děda oponoval, že to by se jeho příteli maršálu Koněvovi nelíbilo, kdyby dědu zastřelili a nechal kolovat fotografie z pivovarské síně tradic, kde se v nejlepší družbě objímá s maršálem Koněvem. To velitele mírně znejistilo, už byl ochoten nenechat dědu zastřelit, ale děda musí uznat, že dost bylo družby a je třeba pokračovat, protože kontrarevolucionáři nespí a je jim třeba zatnout tipec. Za další dvě hodiny se podařilo třídu zprůjezdnit a přesouvat obrněnce směrem k mostu do Polabin, protože mírně rozveselný Pozdník s dědou už si pletli směry a navíc později přiznali, že byli dost zvědaví, jak se těžké obrněnce vytočí ve vrbičkách kolem Labe a nacouvají zpět. Děda tvrdil, že to bude v pohodě, že se otočí a budou zpět, než bys řekl Katyně, bohužel se ukázalo, že to nešlo zdaleka snadno, takže polský blitzkrieg se ještě trochu porozhlédl po polabí.

Tím dědova akce ten den skončila. Byla to jedna z prvních družeb s okupačními vojsky na českém území a později ji lidé dědovi vyčítali. Jak mohl hostit okupanty? Proč si s nimi připíjel na družbu, na přátelství, když nám udělali takové hrozné věci? Nikdo to nechápal a děda to nevysvětloval. Fakt, že se celá věc ututlala, se přikládala především dědovu značnému politickému vlivu a konexím.

Až později jsem se dozvěděl, že celá událost měla několik doher.

Ta první byla strategicko-vojenská. Polské jednotky dorazily na pardubické letiště pozdě, na letišti zaujaly obranné postavení české jednotky a odmítly letiště vydat s tím, že rozhodnout o vydání letiště může jen jejich vrchní velitel. Před zaparkované JAKy, které stihly na letišti přistát ještě v noci než se ukázalo co se děje nastrkali čeští vojáci plné cisterny s benzinem, takže letouny nemohly ani odstartovat, ani rozstřílet palubním kanonem věž, jak vyhrožovaly posádky - to by se sami odpálili. Pardubické letiště kapitulovalo mezi posledními, 24. srpna 1968 na přímý rozkaz velení a ve chvíli, kdy už bylo zřejmé, že Československo kapitulovalo a ozbrojené intervenci svých někdejších spojenců se nebude bránit. Přesto se posádce ženistů podařilo zprovoznit záložní infrastrukturu a obnovit vysílání Českého rozhlasu na území Východočeského kraje. Za tuto statečnost tváří v tvář přesile a nepříteli prověrková komise v roce 1970 povýšila velitele pardubického letiště na svobodníka s minimální penzí.

V témže roce stanul před prověrkovou komisí děda se starým Pozdníkem, aby vysvětlili svůj vztah k socialistickému zřízení a bratrské pomoci. Děda s Pozdníkem uvedli, že vztah je vřelý a dokladovali to tím, že jako první mezi pardubáky vítali vojáky spěchající na pomoc obraně socialismu, ba dokonce pro ně připravili hostinu a družební návštěvu pivovaru.

Na otázku předsedy komise, zda si uvědomují, že kvůli té debilní hostině nestihli vojáci polské armády včas dorazit k zajištění pardubického letiště, děda rozpačitě odvětil, že kdo je on, aby zasahoval do harmonogramu útoku, do něhož není zasvěcen a že by nerad zpochybňoval úsudek bratří ve zbrani, kteří jistě dobře věděli, proč proti kontrarevoluci zajišťovali srdce důležité průmyslové aglomerace a také srdce pardubických občanů. "Nebo chceme snad tady zpochybňovat činy vojsk bratrské pomoci?" přeptal se děda a když se odpovědi nedočkal, tak pro jistotu dodal "Můžeme je vůbec my tady zpochybňovat?".

Jenže předseda komise byl vzdělán v marxistické dialektice a rozhodl se, že dědu dostane a dotlačí k doznání: "A ty soudruhu Mašku, jak ty sám se stavíš k bratrské pomoci? Souhlasíš s pobytem bratrských vojsk?" Netušil ovšem, že si naložil více, než může unést. Děda se chmurně pousmál a ukázal na portréty vůdců na panelu za prověrkovou komisí. "Na nástěnce máme vůdce našeho národa, naší země. Marx, Lenin, Brežněv. A co jest Brežněva, Brežněvovi."

Předseda komise, narozdíl od dědy, se v Matoušovi neorientoval tolik, aby pochopil, co tím děda myslí a prověrka skončila s nerozhodným výsledkem, kdy se usoudilo, že potrestat pivovarské za pohoštění bratrské armády by bylo poněkud proti zásadám internacionalismu, nebo alespoň proti dojmu, který je třeba na obyvatelstvu zanechat. Neboť ale přetrvávaly jisté pochybnosti, zda v hoštění nebyl kontrarevoluční záměr, nebyla událost ani přičítána k dobru.

Dva roky po dědově smrti jsem potkal polského historika, který byl v polské komisi zpracovávající polskou účast na invazi do Československa. Příběh jsem mu vyprávěl a on mi o něco později psal, že si jej ze zvědavosti vyhledal v polských archivech. Skutečně našel záznam o kárném řízení s polskými vojáky, kteří se v Pardubicích při invazi opili a zkomplikovali další postup polských vojsk. Návodčí polského úderu v obhajobě uváděl, že měl radost ze vstřícného přijetí obyvatelstvem a přípitek na družbu neodmítl, protože považoval za vyloučené, že by někdo přepil polského poddůstojníka, v čemž prý se krutě zmýlil a za to se kaje. Historik mi popisoval, že našel rukou psaný přípisek jiného polského důstojníka ve vyšetřovacím spise, podle něhož se tento důstojník ze zvědavosti stavil téhož roku v Pardubickém pivovaře a dosvědčoval, že duo Mašek / Pozdník přepije nejenom polského poddůstojníka, ale dokonce i polského důstojníka, což se do té doby považovalo za vyloučené. Výsledkem bylo uložení kázeňského trestu za kárný prohřešek nedodržení obezřetnosti ve styku s civilním obyvatelstvem.

Děda vždy považoval komunismus za kontinuální proces hledání lepšího života, lepších podmínek pro lidi. Za něco, co se vyvíjí, ne za doktrínu, která je nám přinesena z venku a kterou musíme přejímat. Při pohledu zpět se nedivím, že nepovažoval meziválečné a poválečné uspořádání za úplně úspěšné a dále použitelné a chápu jeho naděje, které se pojily s obrodným procesem v komunistickém Československu v šedesátých letech a které vyvrcholily Pražským jarem a Akčním programem. A taky chápu jeho obrovské zklamání, když země, kterou považoval za vzor a za osvoboditele, do tohoto procesu šlápla a místo, aby jej využila pro své zdokonalení, jej zadusila. Myslím, že tohle byl ten bod, kdy děda i přes válečné zkušenosti usoudil, že pro Sovětský svaz nejsme partner, natož přátelé, jak ho ujišťovala dobová propaganda, ale jen strategický zájem. Nástupní předpolí vojenských operací, hospodářský zdroj.

Stejné zklamání okupace přinesla do spravedlnosti lidově demokratického zřízení Československa. Až do té doby se zdálo, že komunistická vláda a vedoucí úloha vyplývá z vůle lidu a to přes čachry s volbami v roce 1946 a později neústavním převzetím moci v roce 1948. Najednou se ukázalo se vší naléhavostí i ve Východních Čechách, kam ne každá anomálie politické situace stihla proniknout, že Sovětský svaz hlas lidu ignoruje a vůle československé vlády je pro něj nepodstatná. Že skutečný vztah Československa a Sovětského svazu je vztah vazala k imperátorovi. A že s demokracií, vůlí lidu, byť v zemi překonávající poválečné těžkosti, to nemá nic společného.

Doba normalizace tak pro dědu znamenala prakticky kompletní odchod z politického života. Uvědomoval si, že žádná politická změna z československého pohledu není možná, a dokud nepřijde politická změna v Sovětském svazu, nepohne se u nás nic. To zajišťovaly statisíce vojáků našich okupačních spojenců. Bylo to obrovské rozčarování, zklamání.

Vím, že na Facebooku se nemá hovořit o politice, pokud chcete, aby vám přibývali přátelé, ale stejně jako dědovi je mi tohle jedno. Závěr o čtvrt století po revoluci je pro mne stejný: Rusko, stejně jako tehdy Sovětský svaz, není náš přítel, náš spojenec, ale ani náš nepřítel. Jsme pro něj jen zájmová zóna, předpolí jeho imperiálních her. Nemá k nám žádné lidské pocity, protože pro něj jsme pořád nepodstatní, jen šachová figurka v rozehrané hře. Daruje nám ropou zdarma se stejnou rozvahou, jako nás vybombarduje jadernými zbraněmi: s úvahou, co tomu řeknou obchodní partneři a političtí soupeři.

Dědova zkušenost s Pražským jarem se mi pak promítá do úvah o českém polistopadovém vývoji. Do toho, jak obtížně, jak nesnadně se vyrovnáváme s vlastní historií a komunistickou érou. To, jak jsem dlouho nemohl pochopit dědovo přesvědčení, že vrcholným politikem se může stát jen někdo, kdo před tím prošel léty veřejné služby, což byla mimochodem jedna z jeho výhrad koncem sedmdesátých let proti Chartistům, Havlovi a undergroundu. Druhá byla, že vypadali jak šašci.

Na to, jak zásadním přelomem pro nás se rok 1968 i 1989 zdál být, máme příliš málo vyhodnocení, příliš málo odstupu a analytiky. I s pětadvacetiletým odstupem je tak pro mě těžké podívat se na Sametovou revoluce nezaujatýma očima. Chybí k tomu materiály, podklady. Ve skutečnosti revoluci nepřipomíná. Její součástí nebyl kvas, který by vyvrcholil v nahrazení jednoho řádu jiným se všemi důsledky a utrpením takového obrodného procesu, ale jen kvas utišený Občanským fórem, jak píše Jiří Suk v Labyrintu revoluce. A vynoření se dosud málo či spíše obecně vůbec neznámých elit typu Václava Havla, které vyplnily vakuum či spíše aktivní poptávku po nových tvářích, jak vyvozuje Michal Pullman v Konci experimentu.

Po pětadvaceti letech nevíme, kdo je náš nepřítel. Sovětský voják už to není - nebo dost možná zatím není, to nevíme jistě. Nemůže na nás vykouknout z ubikace na nedaleké základně a houknout, že převezme vládu, když si neumíme vládnout sami. Nemůžou za to oni, ale my sami. Proto, že nevíme, odkud jsme vyšli, ani kam směřujeme. Proto, že jenom přežíváme. Obnova socialismu s lidskou tváří a normalizací v srdci řešením není.

A tohle je cesta, kterou za mne už děda neprošlape.
 ·  Translate
3 comments on original post
3
1
Petr Morávek's profile photo
Add a comment...

Matej Vitásek

Shared publicly  - 
 
 
This is wonderful; neural network setup producing wonderful results; one example is training it on wikipedia and it ends up producing valid XML pseudo articles.  Another is training it on Linux kernel source, and it ends up producing C code that looks appealingly complex until you try and figure it out (even with bogus comments).
http://karpathy.github.io/2015/05/21/rnn-effectiveness/
7 comments on original post
2
Add a comment...

Matej Vitásek

Help / Bugs  - 
 
Hi all. I am using the iOS app, and it's been eating my mobile data plan quite fast. Would it be possible to have a setting "Do not download GIFs while on 3G"? Thanks!
1
Edwin Khodabakchian's profile photoMatej Vitásek's profile photo
2 comments
 
Done, thanks.
Add a comment...
Story
Tagline
I aim to misbehave
Education
  • MFF CUNI
    2005 - 2012
  • Universita della Svizerra italiana
    2010 - 2011
  • GAMČA
    1997 - 2005
  • Universita della Svizerra italiana
    Software Performance, 2012 - 2013
Basic Information
Gender
Male
Work
Occupation
Software Analyst & Developer
Employment
  • Easycore Media, Ltd.
    CTO, 2012 - present
  • Università della Svizzera italiana
    PhD Student, 2012 - 2013
    Working in the field of Software Performance. Teaching Assistant in Software Performance, Software Atelièr and Programming Fundamentals.
  • OKsystem
    Junior Java Developer, 2007 - 2012
Places
Map of the places this user has livedMap of the places this user has livedMap of the places this user has lived
Currently
Šumperk, CZ
Previously
Lugano, CH - Bratislava - Prague, CZ
The opening hours are always a bit surprising. It's unpleasant to arrive just to see it's closed for some reason.
Public - 3 months ago
reviewed 3 months ago
Public - 6 months ago
reviewed 6 months ago
36 reviews
Map
Map
Map
Public - 3 months ago
reviewed 3 months ago
Great atmosphere!
Public - 3 months ago
reviewed 3 months ago
Public - 6 months ago
reviewed 6 months ago