Profile cover photo
Profile photo
Jirka Grunt (jirig)
73 followers
73 followers
About
Posts

Post has attachment
Poznámka programátorská. Mně nikdy Nette zvlášť neimponovalo a příliš události okolo něj nesleduju, ale dvě věci mě při čtení tohoto rozhovoru napadly.

Open source je podle mne oblast, kde je v porovnání s komerční sférou jednodušší dosáhnout úspěchu a tudíž slávy. A David Grudl si tohle rád užívá. Když si ale člověk zvolí jednodušší cestu, neměl by si stěžovat, že je na ní obtížné si ještě navíc vydělat.

Nemyslím si, že jsou Češi zvlášť negativní, spíš stále ještě míň tolerují západní vychloubání a předstírání. A jestli se David Grudl už deset let staví do pozice samozvaného génia a spasitele, těžko pochopit, proč ho překvapuje, že od něj ostatní automaticky očekávají dokonalost.

Jinak řečeno, osobně mi přijde, že dostal přesně to, o co si sám říkal.
Add a comment...

Post has attachment
Jaroslav Peregrin: Co je nového v logice

Představa knih, které by člověka stručně a přitom fundovaně seznámily s tím, co se v různých oborech událo nového, je mi s mými rozbíhavými zájmy velmi sympatická. Protože jsem se v poslední době trochu zabýval vznikem matematické logiky, vybral jsem si z řady knih Co je nového v bez váhání právě logiku. Ostatně, i jméno autora naznačuje, že by to nemusela být špatná volba.

Kniha celkem pedagogicky začíná shrnutím, co je v logice "starého". Tento úvod zabírá asi 25 ze zhruba 70 stran textu (zbytek do edicí předepsané stovky tvoří dodatky) a bere do úvahy posledních zhruba 150 let, tedy žádný Aristoteles a sylogismy. Z celé knihy, zdá se mi, jde však o část nejrozpačitější. Ne snad samu o sobě, jako esej o tom, co je to logika, by obstála velmi dobře a je, přinejmenším v zásadě, srozumitelná i pro člověka, který o logice neví zhola nic. Problematická mi přijde návaznost na zbytek knihy, což souvisí vlastně s otázkou, pro koho je kniha určena.

Kniha pojednává o logice všeobecně, tedy jako o vědě o úsudcích. Nicméně moderní logika se ani v takto širokém rámci neobejde bez formalismu (víceméně matematického typu). Je-li kniha určena někomu, kdo se s matematickou logikou nikdy nesetkal, ocení pozvolný výklad úvodní části, ale nejsem si jistý, že mu zavedení symboliky jen jaksi mimochodem bude dostatečně srozumitelné pro to, aby docenil zbytek knihy. Naopak někomu, kdo s matematickou logikou alespoň elementární zkušenost má, může úvodní výklad přijít zbytečně zdlouhavý; já jsem třeba chvílemi váhal, zda se knihu vyplatí číst. Možná by bývalo bylo lepší, kdyby se úvodní kapitola rozdělila na dvě, trochu hutnější vstupní esej a trochu soustavnější propedeutický přehled symboliky.

Nicméně oceňuji, že už úvodní rekapitulační část píše autor s nadhledem, který mu umožní rozdělit vývoj moderní logiky na dvě historická období. Starší se věnovalo studiu jednotlivých úsudků, tedy výrokových forem a pravidel pro odvozování výroků z výroků -- tento obor se nazývá Hilbertovské kalkuly. Novější studuje logiku takříkajíc o úroveň obecněji, protože se zabývá pravidly pro odvozování výroků a pravidly pro odvozování úsudků z úsudků (to, co bylo dříve pravidly se zde stává prvky) -- této oblasti se říká Gentzenovské kalkuly. To je osvěžující, protože výklad logiky se i dnes obyčejně soustředí natolik na první oblast, že samo jméno Gerharda Gentzena není příliš známé (byť působil jako vysokoškolský profesor v Praze a zemřel roku 1945 v českém vězení, kam se dostal pro údajnou podporu nacistického režimu).

Stručný úvod je zakončen nevyhnutelnou zmínkou o vlivu, který měly na další vývoj logiky objevy Kurta Gödela. Toto obtížné téma se podařilo zachytit současně stručně i výstižně a v rámci celého výkladu velice organicky. Líbil se mi i způsob, jakým autor následně srozumitelně přešel k teoriím založeným na modelech, tedy k vlivu Alfreda Tarskiho. Nutno ovšem podotknout, že srozumitelnost je zde opět limitována drakonickým rozsahem knize stanoveným. Jednoduché věci, jako je třeba úsudek, autor ukazuje na příkladech, takže i čtenář bez předchozích znalostí si může udělat představu, o co vlastně jde. Na cokoliv složitějšího, třeba na modely, už prostor není, takže vše je popsáno jen velmi abstraktně. Sice zdařile, ale nezná-li člověk dopředu oblast konkrétně, musí podle mne informaci zase rychle zapomenout. Zde se opět vynořuje složitá otázka, jaké znalosti se modelového čtenáře očekávají. (Skoro jako by to bylo nerozhodnuté dilema, protože pro neznalého je výklad příliš stručný a pro znalého zbytečně pomalý.)

Nyní konečně může začít vlastní výklad novinek v logice. Text se stane mnohem hutnější a rovněž jeho zajímavost prudce stoupá. Klasická matematická logika je poměrně rigorózně vymezený obor, takže je celkem nepřekvapivé, že novinky v logice se odehrávají tak trochu mimo ni a naše pozornost se soustředí na různé alternativní logiky. Moc se mi líbil systematizující způsob, jakým je Jaroslav Peregrin představuje. Už od antiky existují některé zákony, které jsou považovány za pevné a samozřejmé předpoklady vědy o úsudcích -- vlastně představují naše pochopení toho, co je správný úsudek. Moderní logiky se trochu paradoxně rozvíjejí tím, že některé z klasických zákonů popřou.

Odmítnutí zákona vyloučeného třetího (každý výrok musí být buď pravdivý nebo nepravdivý) vede ke vzniku intuicionistické logiky. Stojí za ní naše běžná zkušenost, že u řady výroků je jejich pravdivostní hodnota prostě neznámá, zatímco jiné výroky zase vnímáme jako nesmyslné, takže se zdráháme o jejich pravdivostní hodnotě vůbec rozhodovat. V matematice se tato logika pojila s konstruktivismem, tedy představou nikoliv věčné existence ale postupného budování matematických objektů -- teprve, když je máme takříkajíc před sebou, má smysl o nich mluvit. Jiný proud odmítající zákon vyloučeného třetího vede ke vzniku vícehodnotových logik, které zpochybňují ostré rozdělení na právě dva možné stavy výroků pravda/nepravda. Logický kalkulus lze doplnit buď o jednotlivé další stavy (např. tříhodnotová logika) nebo i o nekonečné (dokonce nespočetné) množství stavů, příkladem je fuzzy logika, kde hodnota výroků odpovídá jejich pravděpodobnosti vyjádřené reálným číslem mezi 0 a 1.

Plodným východiskem pro vznik alternativních podob logiky je nespokojenost s obvyklou tzv. materiální podobou implikace. Ta strukturálně vede ke dvěma dosti neintuitivním typům závěrů (tzv. paradoxům implikace). Za předpokladu "Karel včera ráno nezemřel" je platný závěr "jestliže Karel včera ráno zemřel, tak šel večer na pivo" (z nepravdy vyplývá libovolný závěr). Za předpokladu "Karel šel včera večer na pivo" je platný závěr "jestliže Karel včera ráno zemřel, tak šel večer na pivo" (pravdivý závěr vyplývá z libovolného předpokladu). Objevil se proto požadavek na tzv. striktní podobu implikace, která předpokládá nějaké nutné spojení mezi oběma jejími částmi. Tato zkoumání časem vedla ke vzniku různých modálních logik, které zachycují vztahy "je možné, že" a "je nutné, aby".

Zatímco motivace předchozích odmítnutí jsou celkem pochopitelné, je poměrně překvapivé, že zpochybnit lze i zákon sporu (není možné, aby byl některý výrok současně pravdivý a nepravdivý). Potíž s odstraněním zákona sporu je, že lokální rozpor u jediného tvrzení se okamžitě stává kolapsem celé logiky. Přesto se zdá, že ve vědě občas podobné situace vznikaly, například v matematické analýze se s tzv. nekonečně malými veličinami dlouho pracovalo, jako kdyby byly nulové, zatímco jindy se s nimi nakládalo, jako kdyby měly nějakou velikost -- a ohromující výsledky matematické analýzy tento logický rozpor stěží může zpochybnit. Odmítnutí pravidla, že ze sporu je možné odvodit cokoliv, vede ke vzniku parakonzistentní logiky. Bohužel otázce, jakým technickým způsobem lze dopad sporu omezit, už se kniha věnovat nemůže.

Úvahy na poli parakonzistentní logiky nicméně vedou ke zpochybnění snad nejzákladnějšího předpokladu klasické logiky, totiž zákonu totožnosti (každá věc je totožná sama se sebou). Východiskem je filosofická otázka, jaká je povaha mechanismu, který dělá ze souboru částí celek. Odmítneme-li ne zvlášť přirozenou představu teorie množin, že naprosto libovolné prvky vždy mohou tvořit celek, což nás vede k materiální povaze implikace a jejím paradoxům, je jasné, že mezi prvky musí existovat nějaké propojující uspořádání. Kdybychom pro to, aby se zformovalo X objektů, předpokládali ještě něco dalšího, znamenalo by to celek X+1 objektů a tedy nekonečný regres. Když však předpokládáme pouze oněch X objektů, co to něco navíc, co je drží pohromadě? Přinejmenším v čistě skladebném světě logiky tedy existuje něco, co je totožné s každou částí celku, aniž by to znamenalo, že jsou části totožné navzájem.

Poslední z představených neklasických logik je kvantová logika, která odmítá tzv. distributivní zákon ("je tma a přitom prší nebo sněží" říká totéž jako "je tma a prší nebo je tma a sněží"). O této logice se však nedozvíme prakticky nic, což demonstruje jistou nevyrovnanost této jinak zajímavé části knihy. Zatímco parakonzistentní logiku vykládá autor podrobně, třeba modální jen zmíní, i když uvést pro neznalé alespoň jeden příklad by nezabralo mnoho času, a u kvantové jen nakousne motivace pro její vznik, aniž by se člověk mohl pochopit, jaké mají v logice samotné důsledky. Fascinující nicméně je, jak se ukazuje, že z logiky se vlastně stala empirická věda -- jednotlivé teorie zkouší postupně popřít každý z klasických logických zákonů a výsledné teorie spolu potom soupeří v užitečnosti a zajímavosti pro vědce. Ona úvodní snaha o zkoumání "správnosti" se pod náporem technického zaujetí vše rozebrat na prvočinitele téměř ztrácí (což ale platí pro celou moderní teoretickou matematiku, která logiku do značné míry absorbovala).

Kromě rozvolňování nebo odmítání konkrétních logických zákonů je možné také zpochybnit meta-pravidla (tedy pravidla pro zacházení s pravidly o úsudcích v rámci Gentzenovských kalkulů), čímž vznikají substrukturální logiky. Poměrně srozumitelným příkladem je relevanční logika, která zpochybňuje pravidlo, že vyplývá-li nějaký závěr z určitých předpokladů, zůstává jeho platnost zachována, i když předpoklady rozšíříme o další tvrzení. Předpoklady pak mohou být pouze tvrzení relevantní pro závěr. Představit si lze motivaci pro lineární logiku, která požaduje, aby se každé tvrzení mezi předpoklady objevilo tolikrát, kolikrát je v důkazu použito. Tvrzení je pak vlastně zdroj, který je jakoby spotřebováván. To už je z hlediska logiky poměrně výstřední představa, ale vzniklý abstraktní kalkulus může mít uplatnění například v některých optimalizačních úlohách (jak co nejlépe podle určitého klíče rozdělit dané zdroje).

Odmítnutí některých pravidel však může být motivováno také instrumentálně, třeba snahou vyhnout se klasickým paradoxům. Úsudky jako paradox lháře, tedy tvrzení, které samo o sobě prohlašuje, že je lživé (a tudíž nemůže být určena jeho pravdivostní hodnota), byly z logiky obyčejně vykázány za použití poměrně drastických regulací. Paradox lháře kupříkladu úplným zákazem tvrzení, která mluví sama o sobě, jakkoliv třeba věta, která o sobě prohlašuje, že je pravdivá, žádné zjevné problémy nezpůsobuje. Odmítneme-li pravidlo, že závěr jednoho úsudku můžeme bez omezení použít jako předpoklad úsudku jiného, pak autor ukazuje, že paradox lháře je tím zablokován, což někteří logici považují za méně drakonické řešení. Různé kombinace vyloučení pravidel však patrně vznikají i čistě ze zvědavosti, "co to udělá", tedy v rámci slepého evolučního zkoumání všech možností.

V rámci sbližování rigorózní matematické logiky s přirozenějšími lidskými představami však docházelo nejen k zužování oboru, jak ukazovaly předcházející příklady, ale také k příležitostnému obohacování. Jednou z metod je rozšiřování logiky o nové operátory (podobně jako "je možné, aby" a "je nutné, že" v modální logice). Epistemická logika je budována jakoby z pohledu jediného jedince a zavádí predikáty "věří, že" a "ví, že". Tyto logiky byly postupně dále rozšiřovány o více jedinců, z nich každý různé věci ví nebo jim věří (multimodální logiky). Tak lze kupříkladu studovat různé mechanismy šíření a sdílení vědomostí, protože třeba k tomu, aby byla nějaká informace v komunitě známa, ji musí členové nejen znát, ale musí také vědět, že ji znají ostatní (dynamické epistemické logiky). Podobné modely však už logiku odvádějí velmi daleko od toho, co se zdálo být oborem její působnosti. Jiným příkladem obdobného oddalujícího a dymanizujícího vývoje je propojování s teorií her. Usuzování a dokazování bylo vykládáno jako tahy mezi tím, kdo něco tvrdí, a "přírodou", která se brání nepravdivým tvrzením, nebo přímo jako myšlenkové souboje mezi proponentem tvrzení a oponentem zastávajícím jeho opak. K zajímavým důsledkům prý vedlo i studium her s tzv. neúplnou informací -- tedy situace, kdy hráči neznají všechny předchozí tahy hry -- ale to už je dalece mimo rozsah knihy.

V závěrečné části knihy autor obrací pozornost k některým oblastem s logikou tak či onak souvisejícím, o kterých si dovolím referovat už jen velmi stručně. Jedním z témat je, nakolik má vlastně logika normativní povahu. Jinak řečeno, nakolik a jakým způsobem zákony o úsudcích, jak je logika zkoumá, zavazují naše myšlení. Je jasné, že na jedné straně nijak zvlášť neodpovídají tomu, jak reálně myslíme nebo dokonce tomu, jak na něco nového přicházíme. Na druhé straně se ale zdá, že nějak se ke způsobu, jak naše myšlenky vyjadřujeme, přeci jen vztahují, protože naše vyjádření nemůžou být úplně libovolná (přinejmenším má-li jim někdo rozumět nebo je brát vážně). Ale ani to není bez potíží, protože logika nemůže být bez dalšího arbitrem vyjádření v přirozeném jazyce. Autor například zajímavě představuje některé výzkumy, které ukazují, že za rozličnými překvapivě rozšířenými chybami v logických úsudcích stojí různé neintuitivnosti logických pravidel. Lidé při komunikaci používají jazyk účelově, takže když je něco sděleno, berou do úvahy nejen obsah řečeného, ale také různými způsoby předpokládají, že to, co jim bylo sděleno, ba i způsob, jakým jim to bylo sděleno, je relevantní. Taková úsporná dynamika komunikace je vlastně něco o hodně jiného než skálopevná a jednoznačná meta-pravidla logiky.

Stručného představení se dostane ještě vztahu logiky s lingvistikou, konkrétně otázce, jak je to s významem výrazů, které logika v rámci úsudků studuje. Ukazuje se, že mimo matematiku si sémantika nevystačí s takzvanou extenzí, tedy tím, aby za pojmenování považovaly prostě to, co je pojmenováno ("první prezident České republiky" není totéž co "autor hry Zahradní slavnost", byť oboje označuje Václava Havla). Řešením se v rámci logiky stala převážně intenzionální logika, kterou autor stručně představuje. Z hlediska významu (neboli intenze jazykového výrazu) není důležité jen to, jaký obsah momentálně má. Aby logici dokázali zachytit "smysl" prostředky logiky -- což znamená mechanicky, což zase znamená skladebně -- přicházejí s tzv. teorií možných světů. Jinak řečeno intenze výrazu je definována prostřednictvím všech jeho možných extenzí. Samo o sobě zní něco podobného dosti výstředně, ale je za tím snaha, aby pochopení výrazu "první prezident České republiky" neodpovídalo znalosti "Václav Havel", ale aby představovalo jakési kritérium, které za dostatečně podrobně popsaných okolností umožní identifikovat to správné individuum, které označení zrovna odpovídá.

Jen zcela výběrově působí kapitoly o vztahu logiky a psychologie, logiky a matematiky a logiky a informatiky. Přesto nejsou v knize zbytečné (takříkajíc "do počtu"). Odhalují ještě jednu dobrou vlastnost knihy: ke každé popisované oblasti uvádí autor v poznámce pod čarou odkaz na jednu nebo dvě knihy, ke kterým se čtenář může obrátit, když ho téma zaujme; a často dokonce odkaz doplní několika průvodními slovy, což považuji za zvlášť užitečné. Existuje-li česká kniha, je uváděna ta, jinak zmíněné anglické publikace patří obyčejně mezi ty snadno dostupné, takže užitek čtenáře je rozhodně upřednostněn před předváděním vědecké erudice autora. V oblastech, o kterých něco vím, můžu potvrdit, že odkazováno na je příhodné knihy (přinejmenším v tom smyslu, že já bych doporučil ty samé). Osobně se určitě chystám zjistit si něco víc o parakonzistentních logikách, takže jsem autorovi za fundované zmapování terénu vděčný.

Zbývá už jen pár slov k otázce, co si o ambiciózní edici Co je nového v ... nakladatelství Nová beseda myslet. Komu je vlastně určená? Komu bych ji doporučil? Těžko odpovídat po jediném svazku. Jak jsem porůznu upozorňoval, přišlo mi, že snaha o vstup do říše logiky občas trochu drhla -- a nevím zatím, jak je na tom třeba taková biologie v podání Antona Markoše, zda tam je vztah mezi běžnou lidskou zkušeností a oblastí moderní vědy více bezprostřední. Přesto si myslím, že v rámci možností (velký rozsah tématu a malý rozsah textu) odvedl Jaroslav Peregrin výbornou práci. Má-li někdo o logiku zájem natolik, aby po knize sáhl, má velice slušnou šanci, že se dozví něco, co pro něj bude zajímavé. Totéž by asi platilo i pro přírodovědně i když nematematicky zaměřeného čtenáře, který by se rozhodl v rámci vzdělávání se edici číst celou, takže se dostal k logice jen náhodou (v knize uváděné formule nejsou příliš složité, případně je lze bez větší újmy i přeskočit). Protože jsem námětu knihy většinu života blízko, odpovědět na otázku, zda by totéž platilo i pro někoho se zájmy jinak humanitními, ovšem nedokážu -- i když by mě odpověď dost zajímala.
Add a comment...

Post has attachment
Alan Bradley: Vražda není hra

Napsat pokračování dobré knihy není vůbec snadné a je-li dotyčná kniha založena na kontrastu různých atmosfér, jako tomu bylo u Koláče s kapkou jedu, je to ještě těžší, protože autor se musí vyhnout opakování, i když čtenáři očekávají, že dostanou totéž, a přitom už mu nepomáhá kouzlo nového. Vražda není hra je z tohoto hlediska pojata poměrně konvenčním a fungujícím způsobem. Příjezd malé loutkoherecké společnosti zajišťuje naplnění potřeby nového a na událostech okolo ní je založena většina zápletky. Místní postavy a reálie známé z předchozí knihy, jsou částečně opakovány a jen opatrně a zvolna rozvíjeny. Autorovi se tak dobře daří vyvolat dojem, že jsme se prostě po nějaké době vrátili, což je přesně to, co se mi jako čtenáři líbí.

Příběh se přitom odvíjí ještě suverénněji než poprvé a samotná vražda se objeví téměř až v polovině knihy. Je přitom dopředu celkem jasné, na koho to neštěstí dopadne, ale při čtení se stejně nenudíme. Je to pozoruhodný výkon i proto, že jsme svědky poctivého, plynulého vyprávění, kde je všechno důkladně popsáno, a zvláště první polovina knihy se obejde bez zvratů a přeryvů (kterých si ke konci naopak autor pár dopřeje). Vesnička Bishop's Lacey a její obyvatelé nám (navzdory své neustávající mírné karikaturnosti) přirostli k srdci a zajímá nás, co se u nich děje. Nezbytné napětí a dynamiku zajišťuje pohled hlavní hrdinky, malé Flavie de Luce, přičemž spektrum jejích triků je poměrně široké: od nefalšované zvědavosti přes kousavou ironii k přehrávanému vydělení od ostatních kombinovanému s příležitostným zneužíváním roztomilosti až k občasným projevům skutečných citů, byť se projevujícím jen nedaleko od chemických meditací o užitečnosti jedů.

Co se vraždy a následného vyšetřování týče, stala se z knihy v podstatě úplně klasická anglická detektivka. Průběžně jsou v textu rozsévány stopy. Některé jsou zjevné a jednoznačné, u jiných je možné si všimnout, že je na nich cosi podezřelého, některé schválně ukazují špatným směrem, zatímco význam dalších je nenápadně skrytý. Vyžaduje to spoustu chození a mluvení -- zde tedy spíš ježdění na kole a pokoutného vyzvídání -- než se všechno potřebné dozvíme a může se nachýlit k velkým závěrečným odhalením. Mnohem více než v minulé knize je to dedukce hlavní hrdinky, která nakonec všechny prvky -- k překvapení policie a vlastně i čtenáře, který jí byl celou dobu nablízku -- poskládá do logického celku a ukáže na pachatele.

To, jak se všechny prvky knihy ještě mírně zlepšily a usadily, má ovšem jeden paradoxní následek. Hlavní hrdinka je ještě méně uvěřitelná než v první knize. Ne snad subjektivně -- všechno vidíme skrze to, jak nám o věcech vykládá, a to samo o sobě funguje dobře. Má zřetelnou osobnost a je nanejvýš příjemné pobývat v její přítomnosti. Ale tento prožitek je obtížné nějak sladit s tím, kým by měla být. Běžné události prožívá jako dítě nejméně o několik let starší. Některé její zájmy jsou vyhraněně klučičí. Poťouchlá ironie, s kterou komentuje svět okolo sebe, je založena na opakování zkušeností někoho, kdo musí být už delší dobu dospělý. Malá holčička je vlastně jen ve chvílích, kdy to autor z nějakého důvodu potřebuje pro události v knize. Při čtení knihy to vlastně přímo nevadí, ale jde o nesoulad tak zjevný a tak všudypřítomný, že knihu -- přinejmenším jako dospělí -- čteme s určitým odstupem. To je posíleno i tím, že kniha je to v zásadě zábavná a kratochvilná, ale část její zápletky (sebevražda malého chlapce) je poměrně a nezastíraně pochmurná.

Nicméně mně to moc baví, pozoruji vše od obyčejných okurkových sendvičů až ke kousavé parodii na nabubřelé vysílání BBC a se zálibou a potěšením sleduji vše, co přitáhne pozornost hlavní hrdinky. Nebude trvat dlouho a opět za ní zavítám, abych zjistil, k jakým zvláštním událostem se nachomýtla tentokrát. O prostých a chutných jídlech není třeba se příliš rozepisovat, uť už mají těšit tělo nebo ducha.
Add a comment...

Post has attachment
Ben H. Winters: Čas se krátí

Máme tu pokračování knihy Poslední policajt z dob ještě před zápisky do čtenářského deníčku, takže začnu sdílenou charakteristikou. Jde o knihu, která je ze třetiny fantastická (to je ten meteor, co brzo zničí zemi), ze druhé třetiny detektivní (to je činnost, kterou hlavní hrdina ve zbylém čase provádí) a teprve ze zbylé třetiny obecně literární (což je ale možná to nejvýraznější, o čem kniha je). Je to trochu neobvyklá směs, ale mně se docela zamlouvala.

Velká katastrofa je snadný způsob, jak oživit knihu, jak něco změnit, jak vytvořit nové situace. Ale delší dobu se blížící opravdu velká a neodvratná katastrofa je současně téma trochu nevděčné, protože my vlastně nevíme, jak přesně by za podobných okolností lidé chovali. Doufáme, že by si udrželi civilizační návyky až do konce, ale současně se obáváme, že by naše civilizace padla neuvěřitelně rychle. To je na jednu stranu napětí, které by šlo dramaticky využít, ale pro mne je vlastně dost nepříjemné. Proto jsem byl velice rád, že se autor nesnaží o nějakou komplexní představu posledních dní lidstva, spíš bere různé motivy a situace, o kterých je jasné, že se objeví, a skládá je tak, aby tvořily smysluplné pozadí pro příběh. Reálie jsou to členité, svým způsobem exotické, neustále se proměňující a často nutící k zamyšlení. Ale zažíváme je nahodile, víceméně jen podle toho, kudy se hlavní hrdina pohybuje. A i když se, pochopitelně, doslechneme o řadě událostí jinde, kniha se nesnaží o komplexní popis nebo analýzu. Někdo by to mohl vnímat jako nedostatek, protože ve světě, jak ho v knize vidíme, by se nejspíš daly najít rozpory nebo alespoň nedomyšlenosti. Mně to nicméně vyhovovalo, protože fantastický motiv, jakkoliv je sám o sobě výrazný, tvoří jen pozadí pro zajímavější události.

Před námi se odehrává skoro klasická detektivka ve stylu americké drsné školy. Je to poněkud překvapivé, dokonce až natolik, že to reflektují i některé vedlejší postavy knihy, ale prostě jsme narazili na umanutého chlápka, který se rozhodl, že ani konec světa není okolnost, která by ho měla odradit od hledání pravdy (a snad i spravedlnosti), když už se dostane do situace, kde se zdá, že je ten jediný, který se podobného úkolu může zhostit. Tahle detektivka přitom má všechno, co se sluší a patří. Začíná úkolem uvěřitelným a na první pohled jednoduchým. Postupně se s odkrýváním nových informací patřičně (i když stále docela věrohodně) zkomplikuje. Aby skončil hned několika po sobě jsoucími odhalujícími pointami, snad už méně uvěřitelnými, rozhodně však příjemně logickými. A přitom všem zažijeme překvapivé množství všelijakých záměrů, emocí, potřeb a tužeb, kterým hlavní hrdina svojí vnější vstřícností a starostlivostí ale současně jakousi základní pevností a nepohnutelností nastavuje zrcadlo (nebo jinak řečeno: jde za čtenáře s kůží na trh). Nemusí to dopadnout nutně špatně, spolu s hrdinou si přejeme, aby to špatně nedopadlo, a ono to také vždycky špatně neskončí, byť mnohdy ano, protože lidé už jsou takoví, ale někde hluboko v příběhu je ten archaický hrdinský prvek, který říká, že po cestě se musí dojít až na její konec, ať už vede kamkoliv.

Spojitost košatě imaginárního prostředí a zemité realistické detektivky dodává této trilogii zvláštní kouzlo. Katastrofické knihy, tedy hodně katastrofické knihy, kde bude zničen veškerý život na zemi, ukazují, jak silně je naše přítomnost závislá na budoucnosti: víra v budoucnost a naděje na budoucnost do značné míru určují -- ne-li přímo ovládají -- naše životy. Není to přímo téma, které by kniha nějak záměrně nebo hlouběji zkoumala, byť se mu nemůže vyhnout, takže v tomto smyslu to není "spekulativní" sci-fi. Autor předkládá určitou podobu společnosti, do které lidé pod vlivem okolností sklouzli; a pravděpodobně záměrně zůstává přesně na té úrovni, abychom si rádi mysleli, že ve skutečnosti by byla o něco lepší, ale obávali se, že by byla o dost horší. Nicméně jeho hlavní hrdina je jeden z nemnoha, co si myslí, že co dělal před asteroidem má smysl dělat i po asteroidu. Za běžných okolností bychom řekli, že je umanutý za hranice normality, takže jeho neobvyklý smysl pro hodnotu konání není ani tak zapříčiněn charakterem jako spíše jeho narušením. Jenže ono je nečekaně útěšné, že nás světem směřujícím ke konci provází někdo, kdo nám umožňuje hledět na něj alespoň trochu naší optikou. Těsné spojení docela vyhrocené podoby jak katastrofického a tak detektivního příběhu do jednoho soudržného celku je neobvyklé a přínosné samo o sobě. Výstřední způsob, jakým navíc nahlížíme cosi, co je pro nás jinak úplně samozřejmé, mi přijde literárně zajímavé a knize to nenásilně dodává další rozměr přesahující zdařilý dobrodružný příběh.

Kromě vlastního uzavřeného případu rozvíjí Čas se krátí rovněž průběžný příběh, který začal nenápadně v Posledním policajtovi. Mám podezření, že by se mohl stát námětem závěrečného třetího dílu, což by znamenalo, že hlavní hrdina by svůj důsledný přístup musel nakonec uplatnit i sám na sebe a svoje vztahy. To není něco, čemu by se přímo vyhýbal, třeba o jeho vztahu se sestrou už toho víme poměrně hodně. Ale jedna věc je, když osobní záležitosti doprovázejí něco dalšího, protože tam je možné se jim věnovat jen do určité míry, a druhá věc je, když by je měl pročistit a dotáhnout ke katarzi stejně, jako to dělá u vztahů mezi lidmi svých případů. Každopádně, jak prozatím dobře funguje, když je do značné míry nezaujatým pozorovatelem měnícího se světa, bylo by zajímavým završením celkové dramatické linky, kdybychom se ke konci světa dostali tak blízko, že by ho to nakonec také donutilo nějak se s ním vypořádat. Je to troufalý cíl, ale vzhledem ke kvalitě dosavadních dvou knih hledím k té třetí s nadějí. Nejde však je o podobné koncepční záležitosti, jaké jsem zatím popisoval. Ben H. Winters je invenční i v detailech. Líbilo se mi například, jak se jeho hlavní hrdina ujal opuštěného psa. Nejde jen o to, že je to roztomilé a zlidšťuje ho to, i když to samozřejmě funguje také. Ale nutnost starat se o psa, který je prakticky neustále v jeho přítomnosti, umožňuje řadu věcí, které by se jinak řešily popisem, převést na děj, což činí knihu zajímavější a její prožitek bezprostřednější.

Ve výsledku jde o překvapivě silnou knihu. Využívá bez skrupulí zavedené žánrové postupy a dobře vyzkoušené náměty. V některých chvílích je dotahuje až na samou hranu únosnosti a uvěřitelnosti, jak je to u osamělých hrdinů zvykem. Nezdráhá si usnadnit práci tím, jak z našich naučených očekávání snadněji vymačkat silné emoce. Ale neděje se tak mechanicky. Autor každou konvenci prověřuje, známé dramatické tvary vylepšuje a doplňuje, kombinuje dobrou techniku s nasazením a zájmem stejně, jako to dělá jeho postava. Netváří se, že jde o něco víc, než je zábavná literatura pro lidi s dost specifickými zájmy, ale přesto lze po mém soudu, má-li čtenář zájem, číst jako knihu s přesahem. A pro nás, které zajímá i vnitřní fungování literatury, je to zdařilý příklad ideálu nova et vetera, spojení známého a nového.
Add a comment...

Post has attachment
V poslední době mi přišlo, jako by Václav Klaus přeci jen trochu ztrácel přehled a ve svých komentářích upřednostňoval nečekaně parciální zájmy, což bych mu vzhledem k jeho věku rozhodně nevyčítal. Nicméně tento programový text jeho Institutu je skvělý a trefný.

Je pozoruhodné, jak důležitý prvek představovala slepá parlamentní demokracie. Ať byla politická reprezentace dobrá nebo špatná, ať byla její politika prospěšná nebo škodlivá, stejně nakonec skončila. Někdy dříve, někdy později, někdy po právu, někdy nespravedlivě, ale nakonec voliče přinejhorším unudila a musela odejít.

K rozšiřování odpovědnosti a ke vzrůstajícímu počtu rozhodnutí, které byly "obsazovány" demokraticky, jsem vždycky měl výhrady. Ale pro záruku, kterou parlamentní demokracie představovala proti pokusům zabetonovat se u vlády napořád, nemáme náhradu. Snaha tento nevznešený ale zásadní mechanismus zničit je nebezpečná a zavrženíhodná zcela nezávisle na tom, kvůli jakým hodnotám se tak děje (a co si o nich případně myslím).

Aneb zlatý "arogantní" Klaus, který důsledně ctil pravidla.
Add a comment...

Post has attachment
Alexandr Solženicyn: Meruňková zavařenina

V době nadšeného čtenářství, kdy bych normálně nejspíš četl Solženicina, jsem se po vlně sci-fi antiutopií, které završilo čerstvě vydané Orwellovo 1984, cítil v této oblasti dostatečně nasycen, než abych se ještě musel dozvídat, jak to bylo ve skutečnosti. Pustil jsem se raději do sice groteskního ale přeci jen barvitějšího světa Kurta Vonneguta (jr.). Na Solženicyna tak dochází až nyní, při zpětném pohledu na Sovětský svaz (i když myslím, že čas druhého čtení Vonneguta také přijde). Do Rudého kola nebo Souostroví GULAG se mi pouštět nechce, ale sbírka povídek Meruňková zavařenina mi přišla jako schůdná cesta, jak splatit dávný dluh.

Navzdory laskavému názvu jde v knize o smutné a dost bezvýchodné období dějin v rozmezí pár let a pár desetiletí po bolševickém převratu. Překvapilo mě, jak obyčejně povídky zpočátku působí. Jsou samozřejmě psány nejdříve jako literární a teprve odvozeně jako dokumentární dílo, takže detaily malých a fragmenty velkých tragédií vidíme očima postav, jejichž životy nejsou ani v nejmenším černobílé. Ale samotný styl vyprávění je nezaujatý, odtažitý, na beletrii neobvykle popisný, občas snad až protokolární. Ledacos je nedořečeno, něco se můžeme domýšlet, jiné se nedozvíme. Konce přicházejí náhle, ale ne proto, aby zůstaly otevřené, to jen události, kterých tvoří součástí, jsou nezměrné.

Zpočátku mě to mátlo. Solženicyn na jedné straně se samozřejmou suverenitou přijímá všechny osvědčené předpoklady pro metodu realistického příběhu. Ale jakoby se jich zdráhá použít, zůstává u nejprostší podoby popisného, skoro až neumělého vyprávění. Jenže po chvíli jsem zjistil, že jsem jeho textem pohlcený. Zvláštní paradox to je: ještě nikdy jsem nezažil psaní tak otevřeně politické, stylisticky neokázalé a přitom, nikoliv navzdory, tak působivě umělecké. Doteď vlastně kloudně nevím, jak toho dosáhl.

Působivost povídek z Meruňkové zavařeniny totiž není založena jejich na zjevném kompozičním postupu. S výjimkou povídky závěrečné je každá složena ze dvou částí, které na sebe nějak navazují. Napojení jsou to pokaždé jiná, formálně i obsahově velmi různorodá; a musím uznat, že jde o překvapivě mocný literární nástroj. Není to nic vypočítaného na efekt: velikost kontrastu nás někdy překvapí, ale v životě přesně taková napětí existují, autor je prostě jen ukazuje, stejně nápaditě jako nevtíravě. Až se divím, že to dávno není zavedená literární metoda. Nicméně povídky by obstály i bez této strukturální pomoci, ta jen dodává vynikajícímu textu dotek mistrovství.

Ve výsledku je to skutečně pozoruhodná koncepce výstavby příběhu. Nejdříve je tu naprostá lapidárnost, kdy je příběh dokonale srozumitelný, i když člověk nic neví ani o členitém zeměpisu oblastí, kde se odehrává, ani o zmatených zvratech politiky, na které reaguje. Srozumitelnost událostí je v kontrastu s jejich neuvěřitelností, což je ovšem v kontrastu s tím, jak víme, že pravdivé jsou. Dvojitý kontrast se navzájem tak docela nevyruší, ale pozornost od něj odvádí zjevný kompoziční princip příběhů na dvě části, kdy nás zajímá, jak to bude, věcně i literárně. Rozpětí mezi vnějším napětím a vnitřním znepokojením dodává Solženicynovým textům mimořádnou působivost, aniž by člověk vůbec měl dojem, že se děje cokoliv stylisticky neobvyklého.

Zaujala mě však ještě jedna věc. Jsou chvíle, kdy postavy jednají zvláštně, řekli bychom psychologicky nevěrohodně. Šlo by to velmi dobře připsat prostředí vykloubenému z jakékoliv normálnosti, ale autor nic podobného nedělá, občas dokonce na okraj utrousí, že tahle to v Rusku chodí nebo že takhle jsou v Rusku zvyklí. Povídky jsou tak nejen poctou obětem komunistického teroru a svébytným dramatickým prožitkem, ale také nevtíravým svědectvím o odlišné mentalitě. Lidé, kteří byly zklamaní z postojů Alexandra Solženicyna v závěru jeho života, možná jen jeho knihy nečetli dostatečně pozorně. Být Rusem je cosi naprosto svébytného a zdá se, že Solženicynovo celoživotní kritické kronikářství sovětské zvůle nevychází z humanismu, jak máme sklon si myslet, když se s hrůzami, které na pozadí svých příběhů pečlivě dokumentuje, probíráme, ale z obhajoby historického a existenciálního zakotvení "být Rusem", které komunisté tak obrovsky zneužili a zastřeli.

Meruňková zavařenina byla mimořádným literárním zážitek a mrzí mě, že jsem si ji nemohl přečíst celou. Tvrzení, že vydaní toliko výboru z povídek chrání čtenáře před opakováním již řečeného, je tváří tvář Solženicynově autorské bravuře značně nevěrohodné a trapné. Po náročnému tématu přiměřeném čase odpočinku se proto chci pustit ještě alespoň do Jednoho dne Ivana Děnisoviče, který se snad krátit neodvážili. A mám dojem, že by se náramně hodil nějaký slušný Solženicynův životopis.
Add a comment...

Post has attachment
Roman Cílek: Oprátka za osm mrtvých

Olga Hepnarová byla, jestli to nevíte, slečna, co v roce 1973 najela nákladním automobilem do skupiny lidí čekajících na zastávce, protože se chtěla pomstít společnosti, která ji po celý její život terorizovala, jak to ona vnímala, za což byla v roce 1975 jako poslední žena v Československu popravena. Zápisek o knize na podobné téma se téměř nevyhnutelně rozděluje na dvě části: na poznámky o knize samotné a na nějaký pokus vyrovnat se s činem její hlavní postavy. V tomto případě je rozdíl obou aspektů zvláště výrazný, protože vnější okolnosti událostí jsou natolik přehledné a jednoduché, že vydají spíš jen na delší článek, zatímco závažnost a odtažitost činu se úplně vzpírá pochopení, takže člověk má dojem, že je potřeba proniknout nějak hlouběji pod povrch.

Ke knize zvolil její autor Roman Cílek podle mne velmi správný postoj. Aby svým způsobem jednoduchou tragédii zobrazil dostatečně plasticky, aby o ní vůbec mělo smysl psát celou knihu, dává prostor hlavně pramenům, dobovým protokolům a svědectvím. Místa, která by působila příliš rozvláčně krátí nebo vynechává, některé okrajovější skutečnosti pouze stručně převypráví, z některých dlouhých dokumentů cituje pouze klíčové části. Naopak události, které dokumenty z vyšetřování nejsou přímo nebo vhodně zachyceny, doplňuje z jiných zdrojů, aby bylo celé vyprávění souvislé a dávalo smysl. Kromě nezbytného seznámení s fakty případu, se kniha chce primárně věnovat psychologii pachatelky, otázce, co ji k jejímu činu vedlo. A právě tím, že přímo dává promluvit řadě navzájem velmi odlišných lidí, aniž by se jejich pohledy snažil nějak shrnovat nebo očišťovat od podružností, dokáže nečekaně živě rekonstruovat nejen osobnost Olgy Hepnarové, ale i atmosféru společnosti v době počínající normalizace.

Vlastní autorské propojky jsou potom spíše vycpávkové. Vzhledem k napětí, které panuje mezi snahou Olga Hepnarovou jako člověka pochopit na jedné straně a odporem k jejímu činu na druhé straně, je oprávněné dokonce říci, že jsou neurčité a rozpačité. Protože se však autor snaží držet v dokumentárním žánru a vyhýbá se "beletristickému" rozvíjení, domýšlení a posuzování pohnutek, těžko po něm lze chtít něco víc. Nakonec je vlastně dobře, že určitou banálností svých poznámek dokáže jednotlivá svědectví smysluplně propojit, aniž by jim tím ubíral na působivosti. Možná jediné místo, kde mi přišlo, že jeho funkce vypravěče-moderátora selhává, bylo líčení závěru života Olgy Hepnarové ukončeného popravou. Nevím, jestli se takto projevil jeho nesouhlas s trestem smrti nebo zda by zabíhání do podrobností považoval za nevkusné, každopádně holá stručnost závěru nápadně kontrastuje s obsáhlostí a podrobností předchozích částí. Průběh procesu, který byl v Československu trest smrti vykonáván, přitom má řadu překvapivých aspektů, není obecně znám, k tomuto případu neodmyslitelně patří a existují k němu doklady obdobně jako k průběhu vyšetřování a soudu před ním, takže je škoda, že tuto oblast Roman Cílek zanedbal.

V tom, co lze o případu říci, tedy podle mne Oprátka za osm mrtvých plní svoji úlohu velmi zdařile. Celkově jsem postrádal pouze fotografickou přílohu. Protože se řada svědectví opakovaně odkazovala na vzhled a charakter Olgy Hepnarové, považoval bych alespoň dvě nebo tři její fotografie a ukázku některého z jejích vlastní rukou psaných dopisů za nezbytnost. Jejich absence je omezující; kniha obsahuje v dodatku pouze několik záběrů z filmu, který byl nedávno s využitím prvního vydání natočen, což je ovšem z hlediska vcítění či porozumění spíše zavádějící. Co říci šlo, bylo řečeno, zbývá otázka, co si o oněch událostech myslet. Autor se hodnocení nebo snaze o shrnutí poměrně důsledně vyhýbá: ostatně, kdyby něco podobného bylo možné, vystačili bychom si s článkem a nepotřebovali celou knihu. Co jsem si ale odnesl já?

V první řadě se mi připomněla dvojaká povaha společnosti jako síly vynucující si určitou míry konformity. Na jednu stranu takový mechanismus potřebujeme, abychom vůbec jako lidé byli schopni žít pohromadě. Na druhou stranu vždycky bude existovat určité množství lidí, kteří do podobného schématu nebudou ochotni nebo dokonce schopni zapadnout, třeba jen kvůli nízké úrovni empatie nebo schopnosti učit se z omylů. V období normalizace byl tento tlak jistě silný a lze si představit, jak těžce na někoho mohl doléhat, ale nemyslím si, že by byl zcela patologický. Jednak byl ve srovnání s dneškem z velké míry vnější, často čistě formální, dnešní ideologie jsou mnohem vlezlejší a bezohlednější. Ale hlavně se tehdy do určité míry museli bát všichni, řekl bych, že nucený život ve nějakém spořádaném bavorském městečku plném slušných lidí by mohl být podstatně bezvýchodnější. Každopádně, měli bychom si uvědomovat, měli bychom se smířit s tím, že každá společenská struktura, jakkoliv přirozená, užitečná a dobře zamýšlená je, by měl umožňovat, aby se z ní člověk mohl vyvázat (nebude-li si nárokovat dobro a ochranu, kterou poskytuje).

Zajímavé mi také přišlo, jak těsně spolu vlastně souvisí naše neschopnost být dokonalými a naše schopnost snášet zlo. I když se člověk snaží, selhává řadou způsobů: nedostatkem sil, špatným úsudkem, souhrou okolností, slabou vůlí a podobně. Ale tenhle frustrující proces postupného pachtění nám současně poskytuje překvapivě veliké množství záchytných bodů při střetnutí s vnějším zlem. Sneseme velké množství ran, aniž bychom se úplně zhroutili, jen trochu podklesneme. Přinejmenším obecně: víme, že schopnost odolávat dlouhodobému a opakovanému zlu bez narušení integrity je u různých lidí velmi odlišná. Možná, že Olga Hepnarová byla nadána menší odolností tohoto typu. Rozhodně ale zareagovala neobvykle, když její zásoba "tlumících polštářů" byla vyčerpána. Nestala se ani neurotikem ani alkoholikem, který by ničil sebe a své okolí, jak je obvyklé, pojala situaci velmi racionálně jako otázku spravedlnosti -- a vlastně až neosobní odplaty za porušení spravedlnosti, které zažívala. Výsledek je děsivý, ale vlastně si do značné míry umím představit odosobnění, které jí umožnilo něco podobného provést.

S trochou úsilí, což je další aspekt, který kniha připomíná, člověk dokáže izolovat určitou svoji část tak, aby dokázala přehlížet signály ze zbylých částí osobnosti (představuji si, že cíleně se něčeho podobného užívá při formování teroristů). Lze pak dlouhodobě plánovat čin, který zcela vybočuje z hranic normality, aniž by se člověk dostal do rozporu se svědomím, emocemi, soucitem a podobně. Myslím, že tohle dokonalé vynutí se jakékoliv vnitřní nebo vnější kontrole muselo v 70. letech zúčastněné lidi vlastně děsit, protože se to zcela míjelo s jejich ideálem společnosti (jehož byla normalizace zneužitím, ne popřením). To, že Olga Hepnarová neprohlédla ani následně, že setrvala ve svém zúženém ale vnitřně vlastně konzistentním postoji, muselo být už zcela nepochopitelné, jak ostatně zachycují zvláštní rozpaky doprovázející většinu v knize zachycených svědectví.

Myslím, že zvláštní děsivost činu Olgy Hepnarové není nakonec způsobena jeho nepochopitelností ale jeho neobvyklostí. Nevím, co prožívala, ale do jejího myšlení jsem se dokázal vcítit natolik, abych si dokázal představit, že udělám něco podobného. Jen jsem "měl štěstí", že jsem se nedostal do situace ani vzdáleně podobné její. Ale kdyby na světě bylo jen něco málo jinak, čistě statisticky by se musely podobné skutky objevovat častěji. Není tomu tak, zlo se spíše rozptyluje do okolí než koncentruje do jednoho bodu, což náš pohled děsí méně (a vlastně nevím, zda je to dobře nebo špatně). Nicméně toto -- a nikoliv naše senzacechtivost -- je důvod, proč bychom se o podobné události měli zajímat; a číst knihy jako je Oprátka za osm mrtvých.

Co tedy vidím dnes, když jsem se podíval několik desetiletí zpět do doby krátce před mým narozením? Některé věci jsou stejné, z hlediska práva jde stále o čin, za který by jeho původce měl být potrestán. Otázka výše trestu je o něco spornější, nejsem si jistý, zda by výjimečným trestem (ať už popravou nebo doživotím) měli být trestáni lidi mladší než zhruba 40 let, kdy se teprve dá předpokládat, že jejich osobnost je stabilní. Rozhodně je ale dobře, že dnešní škála trestů je souvislejší, tehdejší přeryv mezi patnácti lety vězení a oběšením byl trochu děsivý. Pachuť ve mně zůstává spíše z působení soudních psychiatrů. Olga Hepnarová patrně byla, jak to běžně chápeme, za svoje činy zodpovědná, v tom smyslu právní kvalifikaci jejího činu nijak nezmanipulovali. Ale přišlo mi, že jak metoda tak závěry jejich práce příliš neodpovídají roli a moci, kterou v rámci soudního řízení mají, (a bojím se, že to se nezlepšilo, možná spíše naopak).

Nezměněná je i v podstatě obrovská nahodilost, s jakou se odvíjejí lidské záležitosti: jaký člověk se narodí do jakého prostředí a jaké lidi potká -- zda dojde pochopení nebo ne. Trvalo dlouho, než naše poznání a způsob organizace společnosti zajistil, aby naše fyzické přežití nebylo závislé na nahodilosti okolního světa. Ale už nějakých sto let ("odnepaměti", a to nejen časově, uvážíme-li, jak málo je znám -- moje oblíbené téma -- vynález dusíkatých hnojiv), nejde-li o válečný stav nebo nějakou jinak mimořádnou událost, jsme v naší části světa schopni garantovat, že lidé nebudou umírat hlady nebo zimou, ať už budou rozmary počasí jakékoliv. Pohled na příběh Olgy Hepnarové člověku připomíná, že bychom se měli začít starat o to, aby ani duševní život lidí nebyl vystaven podobné nahodilosti, jaké býval podřízen náš život tělesný. Bylo by hezké, kdyby to netrvalo další dlouhé tisíce let.

Zatím bývalo téma "lepší společnost" námětem utopií, téma "lepší člověk" námětem anti-utopií, a to zcela oprávněně. Není ani trochu jisté, zda se nám stav civilizace, kterého jsme dosáhli, vůbec podaří udržet, protože zatím to zvlášť nadějně nevypadá. Ale o co jiného už bychom se měli snažit, než přestat ostatní lidi vnímat zvnějšku, z hlediska jejich "předpokládané funkce", a začít rozvíjet jazyk a poznání, které nám umožní překonávat vzájemnou cizost jinak než jen nahodile. Nebo z mého křesťanského pohledu: Jestliže Ježíš odloučil vztah člověka k Bohu od vnějších společenských forem, tím spíš od něj osvobodil i vztah člověka k člověku. Naše emancipace ve vztahu ke světu, naše schopnost přežít v něm vlastními silami, poprvé umožňuje osvobodit náboženství z područí nároků společnosti. To je nárok, s kterým se musíme začít vypořádávat, i když naše bezpečí ve světě není ani zdaleka zaručené. Případ Olgy Hepnarové ukazuje, že je to potřeba, protože i někdo jako ona by měl mít prostor, ve kterém může žít. Nakonec, ušetřilo by to osm dalších životů.
Add a comment...

Post has attachment
Pavel Hroch / Jáchym Topol: Chtíč po svobodě -- první roky po sametové revoluci

Koupit si ve slevě dokumentární fotografickou publikaci může být překvapivě nebezpečné, protože nevíte, kam až vás vzpomínky zasáhnou.

Řada věcí byla na pozdním socialismu komunistického Československa, jak jsem ho jako malý kluk zažil, mizerná, ale po některých se mi stýská, protože je považuji za hodnoty, které jsme ztratili a které už nikdy nezískáme nazpět. Když jste se večer dívali na premiéru detektivního seriálu s Adamem Dalglieshem, byla velká šance, že druhý den ráno při čekání na zastávce autobusu budete moci se známými probrat, kdo by mohl být vrah -- protože se dívali také. Podobně knihy vycházely natolik omezeně, že se kánony jednotlivých lidí v rozumné míře protínaly, takže šlo mluvit nejen o kvalitách jednotlivých knih a autorů, ale i o obecnějších otázkách literárního stylu, výstavby zápletky a podobně. Byla totiž šance, že protějšek alespoň některý z uváděných příkladů zná. Myslím, že tyto moje čtenářské zápisky jsou do určité míry vyvolány steskem po době, kdy jsem si knihy mohl nejen s potěšením přečíst, ale kdy jsem si je mohl ještě podruhé užít tím, že si o nich s někým popovídám, aniž bych přitom musel být členem nějaké úzké skupinky nebo dokonce subkultury.

Obrazová kniha Pavla Hrocha (doplněná stručnými a spíše jen informativními popisky Jáchyma Topola) připomíná dobu, kdy jsme měli radost, že se nám do široka rozevřely obzory, ale ještě nás nenapadlo zajímat se, čím za to zaplatíme. Když se třeba zpětně ohlížím po politice, je už v prvních dvou letech po Listopadu jasně viditelná většina sporů a bojů dalších dvaceti let, i když jsem tehdy nedoceňoval, jak moc a jak tragicky tyhle zárodky čas zvětší. Když jsem listoval Chtíčem po svobodě, padl na mne smutek hned dvakrát. Jednou očekávaně: byly to krásné doby svobody, která ještě nebyla ze všech stran omezovaná, jak je tomu nějaký čas po většině revolucí. Bylo jasné, že podobný stav aktivní radosti nemůže vydržet věčně, ale stejně je mi líto, jak málo jsme se z přechodu od totality ke svobodě poučili a jak málo jsme si získané svobody dokázali uchovat. Ale je dobře, že nám to fotografie té syrové, neuhlazené, občas i trapné doby dokáží připomenout. Podruhé mě zamrazilo, když jsem si uvědomil, jak málo se můj prožitek prvních roků po sametové revoluci protíná s tím autorovým. Snažil jsem se tehdy sledovat a vnímat, co se děje, a myslel jsem si, že ne úplně neúspěšně. Ale už tehdy, na začátku svobody, začala vznikat další alternativní kultura.

Poněkud absurdní záběr mých čtenářských zápisků ukazuje, že se snažím, abych se příliš neuzavíral v tom, co mě bezprostředně baví, abych neztratil kontakt s ostatními, věru se snažím, ale mám podezření, že to nakonec stejně skoro k ničemu nebude. Myslím, že kdo jednou zažil totalitu a má alespoň trochu charakter, už ji ze sebe nedostane -- a ať už to o mojí morálce nebo mém úsudku vypovídá cokoliv, jsem vděčný, že jsem ji zažil. I když stejně tak jsem vděčný, že jsem zažil těch pár let chtíče po svobodě. Vůbec si neumím představit, jak smutný musí být osud lidí jen o nemnoho mladších, kteří nezažili ani jedno, nebo jak špatný musí být charakter lidí, kteří zažili oboje a zapomněli.
Commenting is disabled for this post.

Post has attachment
Rachel Cohnová / David Levithan: Dash & Lily - Kniha přání

Mám rád fantastickou literaturu, protože je svým způsobem neomezená. Existují spousty žánrových konvencí, ale v principu jde kombinovat se všemi ostatními žáry a žádná témata nejsou autorovi dopředu zapovězená. Proto se fantastická literatura ve svých nejlepších chvílích dotýká závažných témat způsobem, jakým se to ostatní populární beletrii daří jen zřídka. Ale jsou chvíle, kdy na mne z podobných setkání s cizostí nebo opravdovostí doléhá únava, takže mám rád i romantické příběhy pro mládež. To je naopak žánr, z kterého je už dopředu většina námětů, postupů i rekvizit vyloučena, takže poskytuje útulné bezpečí. Bezstarostně otevřu první stránku a jsem zvědavý, jakým důvtipným způsobem se autor pokusí zopakovat zápletku z nevelkého kánonu možností a jak hladce bude jeho výtvor fungovat.

Kromě toho, romantická láska v sobě má přirozené kouzlo. Dokonce i nijak zvlášť nápadité zobrazení počínajícího vztahu dvou lidí s sebou nese bezprostřední přitažlivost, které jen těžko dosahují ty nejlepší příběhy jiných žánrů. Jistě, člověk brzy zjistí, že důsledkem každého romantického začátku je spousta těžké práce a náročných závazků, takže časem začne cenit trvalejších hodnot a na snadnost počátku snad i trochu zahlížet (jako na laciný evoluční trik matky přírody, tak to je). Jenže nejde popřít, že kouzlo to je -- a okouzlení nejde tak docela nahradit, ať už je nabízená varianta sebehodnotnější.

Tolik obecně o vstupních přednostech Knihy přání. Co se týče startovních nedostatků, je to kniha americká. Občas mám dojem, že americkou kulturu známe lépe než vlastní, ale na americkém způsobu života je pořád cosi nepochopitelného, cosi hluboce cizího. Kniha se odehrává kolem vánoc, takže spotřebního kýče zde čeká slušná nálož. Amerika je velká a bohatá země, takže i její nedokonalosti jsou tak nějak monstróznější, ale myslím, že to není podstatou věci. Doma jsme svědky podobných posunů a velikostí nelze vysvětlit všechno. Ale zatímco u nás dokážu rozpoznat, devalvací jakých původních hodnot kýč vznikl, v americkém prostředí mi přijde, jako by vznikal z ničeho, což je hluboce znepokojující.

Kniha začíná velkým kdyby, nepravděpodobnou šťastnou náhodou, která romantickým příběhům tak sluší. Jedna slečna ukryje v antikvariátu zápisník s hádankou pro přiměřeně mladého muže a jeden přiměřeně mladý muž ho najde a ihned té hře propadne. Já už bych se dávno nekvalifikoval, ale přiznávám, že mě to začalo bavit stejně rychle.

Kniha přání je vystavěna ze střídajících se kapitol on (psal autor) a ona (psala autorka), které vznikaly naslepo, aniž by se autoři předem domlouvali. Už to je přeci chvějivě romantické. Navíc musím uznat, že to zajímavosti knihy dost prospělo, mužské a ženské kapitoly se od sebe docela výrazně liší, stylově i psychologicky. Rachel Cohnová má sklon psát červenou knihovnu, její Lily je tak o dva roky mladší, než kolik jí je, a autorka s ní vymetá všechny americké stereotypy. David Levithan patří spíše k současné young adult, budí podezření, že je spíš na kluky, ale jeho Dash je občas přesvědčivý trouba, i když autor není, a s pobavením jsem sledoval, jak občas nenápadně zahlazuje nejhorší výstřelky své spoluautorky.

Ať už se autoři domlouvali nebo ne, zdařilá je i sama kompozice knihy. Nesklouzává ke stereotypu, autoři motiv vyměňování si zápisníku se vzkazy neustále a docela výrazně obměňují, takže jako čtenář jsem se nenudil. Z hlediska "romantičnosti" má kniha vítané rozpětí, kromě očekávaných chvil nadšeně šťastných a plačtivě beznadějných zažijeme svérázné vedlejší postavy, přiměřenou dávku chytrých postřehů a nečekaně velkou, nepokrytě komickou scénu. Z hlediska "americkosti" není rozsah tak veliký, ale kupodivu je poměrně kontrastní, od schválení všech konvenčních vánočních šíleností a jejich smyslu až k překvapivě otevřené kritice, která kupodivu není založena na současné politické korektnosti (i když řada otravných, preventivně obranných poznámek na "nebezpečně" tradičních místech její existenci reflektuje).

Dash & Lily tedy rozhodně splnili moje přání, abych si přečetl knihu, která je zábavná a přiměřeně neotřelá. V některých chvílích jsem dokonce dostal víc, než jsem čekal, protože realističností se přiblížila ke skutečnosti více, než bývá v romantických příbězích zvykem. Na druhou stranu, je potřeba mít na mysli, že jde záměrně o příběh pro mládež a na více místech má sklon podléhat konvenčním očekáváním dívčích čtenářek, v tomto smyslu -- v průběhu knihy i v jejím závěru -- autoři překračovali hranice žánru jen opatrně a spíše ojediněle. Nebudete-li očekávat nereálně mnoho, je to zdařilá kniha. Ostatně, kdyby nebyla, rozebíral bych ji podstatně zevrubněji.
Add a comment...

Post has attachment
Miroslav Macek: Samomluvy Miroslava Macka

Čtu-li něčí vzpomínky (o paměti v tomto případě nejde), dělám tak obyčejně kvůli jejich specifičnosti. Svůj zápisek si nicméně dovolím začít dost všeobecně. Mám totiž za kamaráda jednoho výmluvného liberála, takže i když liberálem nejsem, věnoval jsem přemýšlení o liberalismu víc času, než jakémukoliv jinému politickému postoji: vlastně by se dalo říci, že mám s liberály a jejich názory potíže většinu života. Nejdříve mi nějaký čas trvalo uvěřit, že jejich intelektuální postoj je opravdu tak jednoduchý a nudný, jak se zdá, a pak se dlouhá léta příležitostně -- a neúspěšně -- snažím vyhmátnout, proč se liberálové mýlí. Rozličných dílčích postřehů mám už nepočítaně, ale jejich podstatu zatím vyjádřit tak, aby s tím byl spokojený, nedokážu. Zvláštní paradox.

Jedna specifická potíž je, že občas se objeví liberál, který není ani trochu nudný a jehož myšlenky nejsou ani vzdáleně triviální, takový Karl Popper je zářným příkladem člověka, kterého hluboce obdivuji. Miroslav Macek takový není, nicméně rovněž dosáhl proslulosti ve více než jednom oboru, takže těžko rozhodnout, odkud začít. Já jsem si vybral jednu mírně lechtivou historku:

Vedle seděla, natočena ke mně bokem, jakási dlouhovlasá, dlouhonohá blondýnka a dodnes netuším, zda to bylo tím rozmarným létem, krásným opálením její kůže nebo mrakem feromonů, který ji neviditelně obklopoval, že jsem jí v náhlém popudu přejel tím kornoutkem zmrzliny po ramenu a slízl ji. V tom okamžiku mi však došlo, že nejpravděpodobnější reakcí, kterou mohu očekávat, bude slovní či fyzický atak, přinejmenším z leknutí. Kupodivu se dívka otočila docela v klidu, usmála se na mne překrásným úsměvem a pravila: "To ale vůbec nebyl nepříjemný pocit!" (str. 107-108)

Je to nehorázné? Určitě. Jenže to riziko na sebe vzal a vyšlo mu to. Takže mně to přijde zrovna tak imponující. A tohle je ctnost, která se liberálům musí přiznat: tvrdí, že člověk za sebe má nést zodpovědnost, a nezdráhají se tu odpovědnost přijmout. Má to pochopitelně i svoji odvrácenou tvář, tak třeba Miroslav Macek -- nikoliv v této knize -- popírá, že by manželku opustil kvůli ženě, která by mohla být jeho dcerou, protože ji opustil kvůli ženě, která by mohla být jeho vnučkou. To je sice duchaplné, ale imponující už rozhodně ne. Pořád mi nicméně přijde lepší, když už se má někdo dopustit proradnosti, aby tak učinil s plným vědomím toho, co dělá. Hřích je tak nějak uzavřenější a přehlednější, než bývá ubohost.

Jenže: svým způsobem je možná podobná přímost, sama o sobě chvályhodná, příčinou mých potíží s liberály. Mají-li na svět pohled tak jednoduchý, že jim v zásadě umožňuje žít, aniž by se za sebe museli stydět, nemusí si s sebou nést žádná hluboká traumata, která by je nutila vnímat život a svět v kategoriích, jejichž protikladnost nelze usmířit. Jenže mi přijde, že právě snaha v delším pohledu nějak pojmout věci rozporné povahy vede k té specifičnosti názorů a postojů, které si obyčejně považuji.

Což mě přivádí zpět k Miroslavu Mackovi. Obdivuji jeho překlady poezie (poměrně reprezentativní výběr je i v Samomluvách), které spojují ohromnou živost jazyka i prožitku a výtečně se vyhýbají klopotnosti a šroubovanosti. Zažil jsem v jeho převodu širokou škálu básníků a stylů, takže můžu říci, že to není náhoda nebo nahodilé souznění, ale kombinace precizní empatie k textu, technický schopnosti při práci s češtinou a spolehlivý vkus při přehlížení a posouzení výsledku. Podobně, když jsem si četl o jeho životě. Patří k lidem, jejich život byl naplněný spoustou pozoruhodných a zajímavých peripetií -- nebo možná k lidem, kteří prožili život tak, aby byl zajímavý a hodný pozornosti, ať už se v něm dělo cokoliv. Řekl bych, že není pochyb, že Miroslav Macek je osobnost.

Když se ovšem podívám na jeho postřehy třeba o politice, jsou sice obyčejně pronikavé, ale většinou mají obdobnou demaskující strukturu: poukazují třeba na to, že poněkud přízemnější vysvětlení by mohlo být pravděpodobnější. Pro orientaci v běžném politickém dění je takový zdravě skeptický realismus užitečný a dobře zastupuje obvykle spíše mizernou práci novinářů. Ale vytěžit z pozorování dění okolo postřeh, který by byl netriviální a obohatil moje názory trvale, to se mu obyčejně nepovede. Rozpačitý jsem i z některých jeho historek: Výhodně koupit a obratem se ziskem prodat sbírku známek může být výhodné pro všechny tři zúčastněné, leč je to věc, která je sama sobě odměnou, takže se obyčejně nepovažuje za přínosné o tom veřejně vykládat.

Nevím, jestli z těchto dvou rovin cítíte stejnou protikladnost jako já. Ještě jinak by to šlo vyjádřit mezi tím, jak Miroslav Macek na jedné straně zdůrazňuje, jak je důležité umět se postarat sám o sebe a své blízké, a na druhé straně otevřeně přiznává, že je v životě vlastně fatalista. Pro mne jako by se v tom rozpětí ztrácel, ne objevoval smysl, který život má (tedy pomineme-li prosté požitkářství, což je ovšem významný prvek Mackova přístupu). Zajímavé bude zjištění, jaká je vlastně jeho vlastní literární tvorba. V této knize jsou z ní jen menší ukázky, které nepřekračují rozsah zdařilých hříček. Ale ke čtení už mám nachystané pokračování Saturnina a detektivní povídky, takže se uvidí.

Každopádně, přišlo mi zajímavé, jak cizím způsobem někdo prožívá věci, které by mi mohly být blízké -- knihy, film, umění, nábytek, nádobí, zahrady. Nebo velmi dobře chápu, když si někdo udržuje kritický odstup od názorů a postojů okolní společnosti (za komunismu i později), protože se domnívá, že jsou nezdravé a chybné, ostatně mám to podobně. A stejně bych se neodvážil vybudovat si tak dokonale paralelní místo (nebo spíš soustavu propojených míst) podle vlastních měřítek, vymezit si silou vůle a finanční nezávislosti prostor pro život podle vlastního vkusu. Možná jsem pověrčivý, ale to si člověk může dovolit, když je šlechtic, protože tam podobné právo (ovšem spolu s jistými závazky) dostává zvnějšku, ale dělat to jen jako někdo úspěšný mi přijde jako pokoušení osudu. Jsem sice osobně spíš individualista, ale uznávám nárok společnosti na to, aby se člověk sociálně nevyděloval. Ale jak už jsem napsal, to riziko na sebe vzal a zdá se, že něco mi z toho vyšlo.

Jsou kuchařské recepty jednoduché, léty vybroušené, prováděné z kvalitních surovin s technologickou kázní, které dosahují nedostižné úrovně; a je dokonce známo, které víno se k nim hodí nejlépe. Kdykoliv jsem některých z podobných receptů Miroslava Macka zkusil, slavil jsem úspěch. Mám ovšem velmi špatnou chuťovou paměť, takže ze mne těžko může být gurmán, jakým je on. Ale kupodivu mám docela slušnou chuťovou představivost, takže jsem schopen odvahou a zápalem jeho ctnosti uvážlivě klasické téměř nehradit svými nadšeně romantickými. Výsledek je nezaručený a neopakovatelný, ale mně se tohle dobrodružství zamlouvá víc. Vlastně obdivuji lidi, kteří ve jménu civilizovanosti na chvíli z chaosu vytvoří řád. Ale vzpomněl jsem si na malíře Svatopluka Sulka, který vždycky, když začal mít s nějakými náměty svých obrazů úspěch, pustil se do něčeho úplně jiného. A to obdivuji ještě o něco víc.

Koukám, že to nakonec bylo více o mne než o Miroslavu Mackovi. Ale jestli se chcete dozvědět něco o něm, jsou tady jeho zdařilé Samomluvy.
Add a comment...
Wait while more posts are being loaded